Církev a kultura

Protireformační proces postupně přeměnil náboženské povědomí obyvatel země. Katolická církev upevňovala své postavení všemi možnými prostředky, k tomu ovšem potřebovala také posílit své instituce. Nedostatek duchovenstva v prvních letech protireformace byl po konci třicetileté války postupně překonáván, napomohla tomu nově založená biskupství - v Hradci Králové roku 1664 a v Litoměřicích roku 1655. Nově založená litoměřická diecéze pojala duchovní správu nad větší částí severozápadních Čech. Prvním biskupem byl jmenován dlouholetý probošt litoměřické kapituly, Maxmilián Adolf Schleinitz. Při biskupství začal existoval kněžský seminář, jehož absolventi již mohli v plné míře rozvíjet všechny oblasti náboženského života. Tato činnost církve je pevně spjata s uměním své doby, barokem. Baroku se přisuzuje robustnost, hloubavá přemýšlivost i citová vřelost. Ve všech svých formách neopominulo žádnou vrstvu společnosti a v architektuře významně ovlivnilo ráz krajiny.


 

 

Stavět a opravovat kostely se počalo ihned s nástupem rekatolizace, jejich dosavadní počet nestačil přílivu nových věřících, navíc řada z nich byla poškozena či úplně zdevastována. Tak byl v Ústí roku 1625 Adamem Kippeltem st. z Brunnesteinu zbarokizován původně gotický kostel sv. Materny. Stropní malba zrekonstruovaného kostela znázorňovala sv. Maternu, P. Marii s Ježíškem, sv. Ludmilu, postavy andělů a nástroje utrpení Ježíše Krista. Na triumfálním oblouku Kippelt latinským nápisem oslavil vítězství Ferdinanda II. nad stavovským povstáním a také sám sebe. V roce 1659 získalo město pro kostel, snad za úplatu zdejším proslulým vínem, cenný pozdně gotický křídlový oltář z roku 1498 sasské provenience, údajně vyřazený z městského kostela v Pirně.

Kostel sv. Materny byl v roce 1895 stržen. Oltář byl zrestaurován sochařem E. Veselým, doplněn novogotickým nástavcem podle plánu F. Wachsmanna a umístěn v děkanském kostele. Ostatní památky byly uloženy do muzea.

V druhé polovině 17. století byly významnými církevními osobnostmi děkani Georg Herrmann Augustin, jenž nechal roku 1675 zhotovit seznam knih děkanské knihovny, a zejména Gregor Ignaz Conrad, jenž v druhém období své působnosti v úřadě (prvé byla léta 1668-1675, druhé 1678-1689) založil první matriky. Za něj byla také roku 1680 na oslavu ukončení morové epidemie postavena kaple Navštívení P. Marie na dnešní Mariánské skále. Ke kapli se konala pravidelná děkovná procesí, vesměs 2. července.

Roku 1740 se za Mariánskou kaplí usídlil poustevník, jmenoval se Schubert. Snad zde pobýval až do roku 1771. Za vlády Josefa II. měla být kaple stržena, nakonec ji zachránil ústecký měšťan Josef Plattlich, kterému se podařilo za 73 zl. sjednat dražební výjimku. Ten se pochopitelně snažil kapli znovu otevřít, k tomu došlo až v roce 1815. Za argumentaci posloužila nejen původní příčina stavby z roku 1680, ale hlavně skutečnost, že z tohoto místa lze obhlédnout chlumecké bojiště, a tak navěky slavit vítězství nad Francouzi. V krátké době byla kaple zrenovována a ústecký děkan Laurenz Pfaffel mohl znovu ke kapli vodit procesí. Dne 30. srpna 1815 se tak stalo poprvé, dle dobových zpráv je provázelo neštěstí, městský správce Watzke byl smrtelně raněn, při slavnostní střelbě, prasklým dělem.

Než opustíme 17. století, je třeba se ještě zmínit o ústeckém rodáku, malíři Johannu Michaelu Bretschneiderovi. Narodil se v roce 1656, nějakou dobu v Ústí i žil, posléze odešel do Prahy a Vídně, kde roku 1707 zemřel. Maloval tehdy oblíbená květinová zátiší a ideální zámecké interiéry se sbírkami obrazů. Známy jsou dvě květinová zátiší a pět obrazů zámeckých galerií. Jedno zátiší bylo v roce 1910 ze soukromého držení ve Vídni získáno pro ústecké muzeum.

Charakteristickým znakem doby bylo, že město jako celek, i jednotliví jeho obyvatelé se dle svých především finančních možností snaží projevovat svou zbožnost dary a různými nadacemi. Tak rodina Windischů nechala zhotovit obraz věnovaný kongregaci sv. Václava, zemského patrona, na němž je zachycen nejstarší dochovaný pohled na město. Obraz je datován rokem 1666. Roku 1701 město přispělo větší částkou na nový oltář poutního kostela v Bohosudově. Voskař Tobias Franz Kuhn nechal roku 1708 na spodním konci náměstí postavit sloup věnovaný sv. Antonínu z Padovy. Sloup vysvětil nový děkan Johann Wenzel Franz Koch, jenž se stal poněkud neoblíbeným u městské rady, neboť se nehodlal přizpůsobit požadavkům na bohoslužby ze strany rady. Cholera v roce 1713 podnítila k tomu, že v září 1714 byl zavěšen a uveden do provozu umíráček, sbírka přinesla pouze zlomek potřebné částky, měšťan Kaspar Kaliwoda dodal zbytek. Podobné aktivity ústeckých měšťanů lze sledovat po celé 18. století. Za samostatnou zmínku snad ještě stojí socha P. Marie z roku 1760 věnovaná Franzem Sedlakem, jež byla roku 1816 renovována Johannem Schusterem a ještě roku 1939 stála na zahradě bývalé vily ředitele Spolku Maxe Schaffnera.


 

 

 

 

Činem purkmistra Johanna Wenzela Kleinnickela, 1717-1727, byla přeměna dřevěného mostu přes Bílinu na most kamenný, obrázek důvěrně známý z obrazů Ernsta Gustava Doerella. Na mostě bylo několik soch svatých, Jan Křtitel, Barbora, Jan Nepomucký a Anna, jež věnovalo několik ústeckých měšťanů. Nakonec nechalo město do středu západní mostní zdi umístit velký kamenný krucifix s latinským nápisem, jenž byl při přestavbě mostu 1874 přemístěn k děkanskému kostelu.

Zvláštní místo v době baroka zaujímaly poutě a procesí. Slavnou v celých severních Čechách byla pouť do Bohosudova, jež se konala 8. září při svátku Narození P. Marie. Bohosudov patřil k nejvýznamnějším poutním místům v zemi. Ústečtí pod vedením děkana Conrada byli prvními, kteří k obrazu P. Marie do Bohosudova putovali, jak 21. června 1672 potvrdil superior zdejší jezuitské rezidence Georg Helmereich. Poutě však neměly pouze náboženskou náplň, jejich konání mělo i významný ekonomický efekt, ve spojení s nimi se konaly jarmarky, prosperovaly hostince ap. Ve zdejší oblasti se zdrojem příjmů stala také doprava poutníků po Labi. Vznikla ostrá konkurence mezi ústeckými a cizími lodníky, vesměs z vesnic z okolí patřící již pod děčínské panství, jež často končily vzájemnými výpady. Ústecká městská rada se v tomto směru chovala velmi protekcionisticky. Tento způsob dopravy měl navíc svá rizika, nekončil vždy šťastně, například v roce 1732 byl při naloďování poutníků pod Mariánskou skálou patrně jeden z člunů přetížen a potopil se. Menší část poutníků se podařilo zachránit, kolem padesáti lidí utonulo.

K větší pestrosti církevních svátků, v prvé řadě svatodušních svátků a Božího Těla, přispívala vystoupení střelců. Střelci měli složité rituály a svého krále, například roku 1707 jím byl hrabě Vratislav z Mitrovic. V rámci církevních oslav nemohlo zůstat ve městě bez odezvy svatořečení Jana Nepomuckého 19. března roku 1729. Město přispělo na náklady procesu svatořečení 12 zlatkami. Oslava svatořečení v kraji se konala nejprve třídenní, jež počala 21. května v biskupském městě Litoměřicích, a v Ústí 9. října 1730, stejně tak v Praze, kde v tento den začaly osmidenní oslavy, za nichž zaznělo množství mší a kázání ve čtyřech jazycích, česky, latinsky, německy a italsky. V noci bývala Praha slavnostně iluminována. Ústí ba ani Litoměřice zajisté nedosáhly ani zlomkem pražských dimenzí oslav, není však pochyb, že i mimo centrum byla snaha slavit velkolepě. Atmosféra každoročních svatojánských poutí zůstala živá až do 19. století.

Ve městě také pokračovala novostavba dominikánského kostela sv. Vojtěcha. Ten byl dostavěn roku 1731 na místě nejstaršího městského, původně farního, od roku 1617 klášterního kostela (pro něj byl roku 1672 získán obraz P. Marie Pomocné, kopie obrazu Lukase Cranacha), jehož autorem byl litoměřický stavitel Octavio Broggio. Dispozice kostela byla určena na základě požadavku stavebníka Canevaleho kostelem sv. Voršily v Praze na Novém Městě. První varianta stavby omezená konkretizací záměru patrně vznikla již roku 1704, možná ještě před zahájením přestavby kostela v Oseku roku 1712.

Octavio Broggio (1670-1742) byl synem Giulia Broggia, stavitele raně barokních staveb v severních Čechách, původem ze severní Itálie. Byl váženým litoměřickým měšťanem a v severozápadních Čechách je s ním spojeno několik desítek barokních staveb, je představitel dynamického baroka. Ze staveb v okolí Ústí lze uvést poutní kostel Panny Marie v Bohosudově, jenž začal stavět již jeho otec.

Rovněž budova kláštera byla kolem roku 1730 opravována. Klášter měl být roku 1811 zrušen, dvorský dekret z roku 1817 tomu zabránil. Srovnáme-li však stavební aktivitu s ostatními městy v okolí - nejen s biskupskou rezidencí Litoměřicemi, ale například Děčínem ap., můžeme jen smutně konstatovat, že Ústí vskutku bylo velmi chudým městem.

Ze sledované doby také pochází cenný obraz, tzv. ústecká madona. Obraz odkázala děkanskému kostelu vdova po královském rychtáři Anna Margareta Fischerová. Původně se věřilo, že obraz namaloval italský malíř Carlo Dolce, posléze se však prokázalo, že obraz byl zhotoven podle jeho Madonny del dito, jež se nachází v galerii Borghese v Římě. Autorem obrazu je patrně Ismael Mengs, drážďanský dvorní malíř dánského původu, otec Antona Rafaela Mengse, jenž se narodil roku 1728 v domě královského rychtáře, lze jej tedy považovat za jakýsi dík za poskytnutí přístřeší.


 

 

Anton Rafael Mengs je patrně nejslavnějším ústeckým rodákem, třebaže se v Ústí narodil víceméně náhodně, při cestě rodiny. Otec jej učil nejprve sám, pak jej v roce 1741 poslal do Itálie. Mengs pobýval v letech 1744-1761 střídavě v Dráďanech a v Římě, od roku 1761 působil v Madridu a spolupracoval na výzdobě Escorialu. Mengs byl představitelem klasicismu a ve Španělsku se také setkal s malířem F. Goyou, jehož návrhy gobelínů doporučil královské manufaktuře. Mengs zemřel 1779 v Římě a je považován za vrchol německého klasicismu. K Ústí vztah patrně neměl žádný. Město samo umístilo na rodný dům (bývalá kavárna Sokol, již zbourána) pamětní ceduli, již však strhli nacisté, s odůvodněním, že Mengs byl Žid.

Děkanský kostel byl v havarijním stavu. V roce 1761, krátce po nástupu děkana Antona Athenogena Barma, bylo přistoupeno k renovaci, jež byla roku 1763 dokončena. K dalším úpravám došlo roku 1833, kdy děkan Franz Kühnelt dal opravit střechu kostela.

Počátkem 19. století se nacházelo v havarijním stavu rovněž děkanství, starosta Johann Maresch podpořil stavbu nového děkanství, dokončeno bylo roku 1822. Stará budova byla stržena o rok dříve.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola