Protireformační proces postupně přeměnil náboženské povědomí obyvatel
země. Katolická církev upevňovala své postavení všemi možnými
prostředky, k tomu ovšem potřebovala také posílit své instituce.
Nedostatek duchovenstva v prvních letech protireformace byl po
konci třicetileté války postupně překonáván, napomohla tomu nově
založená biskupství - v Hradci Králové roku 1664 a v Litoměřicích
roku 1655. Nově založená litoměřická diecéze pojala duchovní správu
nad větší částí severozápadních Čech. Prvním biskupem byl jmenován
dlouholetý probošt litoměřické kapituly, Maxmilián Adolf Schleinitz.
Při biskupství začal existoval kněžský seminář, jehož absolventi
již mohli v plné míře rozvíjet všechny oblasti náboženského života.
Tato činnost církve je pevně spjata s uměním své doby, barokem.
Baroku se přisuzuje robustnost, hloubavá přemýšlivost i citová
vřelost. Ve všech svých formách neopominulo žádnou vrstvu společnosti
a v architektuře významně ovlivnilo ráz krajiny.
Stavět a opravovat kostely se počalo ihned s nástupem rekatolizace,
jejich dosavadní počet nestačil přílivu nových věřících, navíc
řada z nich byla poškozena či úplně zdevastována. Tak byl v Ústí
roku 1625 Adamem Kippeltem st. z Brunnesteinu zbarokizován původně
gotický kostel sv. Materny. Stropní malba zrekonstruovaného kostela
znázorňovala sv. Maternu, P. Marii s Ježíškem, sv. Ludmilu, postavy
andělů a nástroje utrpení Ježíše Krista. Na triumfálním oblouku
Kippelt latinským nápisem oslavil vítězství Ferdinanda II. nad
stavovským povstáním a také sám sebe. V roce 1659 získalo město
pro kostel, snad za úplatu zdejším proslulým vínem, cenný pozdně
gotický křídlový oltář z roku 1498 sasské provenience, údajně
vyřazený z městského kostela v Pirně.
Kostel sv. Materny byl v roce 1895 stržen. Oltář byl zrestaurován
sochařem E. Veselým, doplněn novogotickým nástavcem podle plánu
F. Wachsmanna a umístěn v děkanském kostele. Ostatní památky byly
uloženy do muzea.
V druhé polovině 17. století byly významnými církevními osobnostmi
děkani Georg Herrmann Augustin, jenž nechal roku 1675 zhotovit
seznam knih děkanské knihovny, a zejména Gregor Ignaz Conrad,
jenž v druhém období své působnosti v úřadě (prvé byla léta 1668-1675,
druhé 1678-1689) založil první matriky. Za něj byla také roku
1680 na oslavu ukončení morové epidemie postavena kaple Navštívení
P. Marie na dnešní Mariánské skále. Ke kapli se konala pravidelná
děkovná procesí, vesměs 2. července.
Roku 1740 se za Mariánskou kaplí usídlil poustevník, jmenoval
se Schubert. Snad zde pobýval až do roku 1771. Za vlády Josefa
II. měla být kaple stržena, nakonec ji zachránil ústecký měšťan
Josef Plattlich, kterému se podařilo za 73 zl. sjednat dražební
výjimku. Ten se pochopitelně snažil kapli znovu otevřít, k tomu
došlo až v roce 1815. Za argumentaci posloužila nejen původní
příčina stavby z roku 1680, ale hlavně skutečnost, že z tohoto
místa lze obhlédnout chlumecké bojiště, a tak navěky slavit vítězství
nad Francouzi. V krátké době byla kaple zrenovována a ústecký
děkan Laurenz Pfaffel mohl znovu ke kapli vodit procesí. Dne 30.
srpna 1815 se tak stalo poprvé, dle dobových zpráv je provázelo
neštěstí, městský správce Watzke byl smrtelně raněn, při slavnostní
střelbě, prasklým dělem.
Než opustíme 17. století, je třeba se ještě zmínit o ústeckém
rodáku, malíři Johannu Michaelu Bretschneiderovi. Narodil se v
roce 1656, nějakou dobu v Ústí i žil, posléze odešel do Prahy
a Vídně, kde roku 1707 zemřel. Maloval tehdy oblíbená květinová
zátiší a ideální zámecké interiéry se sbírkami obrazů. Známy jsou
dvě květinová zátiší a pět obrazů zámeckých galerií. Jedno zátiší
bylo v roce 1910 ze soukromého držení ve Vídni získáno pro ústecké
muzeum.
Charakteristickým znakem doby bylo, že město jako celek, i jednotliví
jeho obyvatelé se dle svých především finančních možností snaží
projevovat svou zbožnost dary a různými nadacemi. Tak rodina Windischů
nechala zhotovit obraz věnovaný kongregaci sv. Václava, zemského
patrona, na němž je zachycen nejstarší dochovaný pohled na město.
Obraz je datován rokem 1666. Roku 1701 město přispělo větší částkou
na nový oltář poutního kostela v Bohosudově. Voskař Tobias Franz
Kuhn nechal roku 1708 na spodním konci náměstí postavit sloup
věnovaný sv. Antonínu z Padovy. Sloup vysvětil nový děkan Johann
Wenzel Franz Koch, jenž se stal poněkud neoblíbeným u městské
rady, neboť se nehodlal přizpůsobit požadavkům na bohoslužby ze
strany rady. Cholera v roce 1713 podnítila k tomu, že v září 1714
byl zavěšen a uveden do provozu umíráček, sbírka přinesla pouze
zlomek potřebné částky, měšťan Kaspar Kaliwoda dodal zbytek. Podobné
aktivity ústeckých měšťanů lze sledovat po celé 18. století. Za
samostatnou zmínku snad ještě stojí socha P. Marie z roku 1760
věnovaná Franzem Sedlakem, jež byla roku 1816 renovována Johannem
Schusterem a ještě roku 1939 stála na zahradě bývalé vily ředitele
Spolku Maxe Schaffnera.
Činem purkmistra Johanna Wenzela Kleinnickela, 1717-1727, byla
přeměna dřevěného mostu přes Bílinu na most kamenný, obrázek důvěrně
známý z obrazů Ernsta Gustava Doerella. Na mostě bylo několik
soch svatých, Jan Křtitel, Barbora, Jan Nepomucký a Anna, jež
věnovalo několik ústeckých měšťanů. Nakonec nechalo město do středu
západní mostní zdi umístit velký kamenný krucifix s latinským
nápisem, jenž byl při přestavbě mostu 1874 přemístěn k děkanskému
kostelu.
Zvláštní místo v době baroka zaujímaly poutě a procesí. Slavnou
v celých severních Čechách byla pouť do Bohosudova, jež se konala
8. září při svátku Narození P. Marie. Bohosudov patřil k nejvýznamnějším
poutním místům v zemi. Ústečtí pod vedením děkana Conrada byli
prvními, kteří k obrazu P. Marie do Bohosudova putovali, jak 21.
června 1672 potvrdil superior zdejší jezuitské rezidence Georg
Helmereich. Poutě však neměly pouze náboženskou náplň, jejich
konání mělo i významný ekonomický efekt, ve spojení s nimi se
konaly jarmarky, prosperovaly hostince ap. Ve zdejší oblasti se
zdrojem příjmů stala také doprava poutníků po Labi. Vznikla ostrá
konkurence mezi ústeckými a cizími lodníky, vesměs z vesnic z
okolí patřící již pod děčínské panství, jež často končily vzájemnými
výpady. Ústecká městská rada se v tomto směru chovala velmi protekcionisticky.
Tento způsob dopravy měl navíc svá rizika, nekončil vždy šťastně,
například v roce 1732 byl při naloďování poutníků pod Mariánskou
skálou patrně jeden z člunů přetížen a potopil se. Menší část
poutníků se podařilo zachránit, kolem padesáti lidí utonulo.
K větší pestrosti církevních svátků, v prvé řadě svatodušních
svátků a Božího Těla, přispívala vystoupení střelců. Střelci měli
složité rituály a svého krále, například roku 1707 jím byl hrabě
Vratislav z Mitrovic. V rámci církevních oslav nemohlo zůstat
ve městě bez odezvy svatořečení Jana Nepomuckého 19. března roku
1729. Město přispělo na náklady procesu svatořečení 12 zlatkami.
Oslava svatořečení v kraji se konala nejprve třídenní, jež počala
21. května v biskupském městě Litoměřicích, a v Ústí 9. října
1730, stejně tak v Praze, kde v tento den začaly osmidenní oslavy,
za nichž zaznělo množství mší a kázání ve čtyřech jazycích, česky,
latinsky, německy a italsky. V noci bývala Praha slavnostně iluminována.
Ústí ba ani Litoměřice zajisté nedosáhly ani zlomkem pražských
dimenzí oslav, není však pochyb, že i mimo centrum byla snaha
slavit velkolepě. Atmosféra každoročních svatojánských poutí zůstala
živá až do 19. století.
Ve městě také pokračovala novostavba dominikánského kostela sv.
Vojtěcha. Ten byl dostavěn roku 1731 na místě nejstaršího městského,
původně farního, od roku 1617 klášterního kostela (pro něj byl
roku 1672 získán obraz P. Marie Pomocné, kopie obrazu Lukase Cranacha),
jehož autorem byl litoměřický stavitel Octavio Broggio. Dispozice
kostela byla určena na základě požadavku stavebníka Canevaleho
kostelem sv. Voršily v Praze na Novém Městě. První varianta stavby
omezená konkretizací záměru patrně vznikla již roku 1704, možná
ještě před zahájením přestavby kostela v Oseku roku 1712.
Octavio Broggio (1670-1742) byl synem Giulia Broggia, stavitele
raně barokních staveb v severních Čechách, původem ze severní
Itálie. Byl váženým litoměřickým měšťanem a v severozápadních
Čechách je s ním spojeno několik desítek barokních staveb, je
představitel dynamického baroka. Ze staveb v okolí Ústí lze uvést
poutní kostel Panny Marie v Bohosudově, jenž začal stavět již
jeho otec.
Rovněž budova kláštera byla kolem roku 1730 opravována. Klášter
měl být roku 1811 zrušen, dvorský dekret z roku 1817 tomu zabránil.
Srovnáme-li však stavební aktivitu s ostatními městy v okolí -
nejen s biskupskou rezidencí Litoměřicemi, ale například Děčínem
ap., můžeme jen smutně konstatovat, že Ústí vskutku bylo velmi
chudým městem.
Ze sledované doby také pochází cenný obraz, tzv. ústecká madona.
Obraz odkázala děkanskému kostelu vdova po královském rychtáři
Anna Margareta Fischerová. Původně se věřilo, že obraz namaloval
italský malíř Carlo Dolce, posléze se však prokázalo, že obraz
byl zhotoven podle jeho Madonny del dito, jež se nachází v galerii
Borghese v Římě. Autorem obrazu je patrně Ismael Mengs, drážďanský
dvorní malíř dánského původu, otec Antona Rafaela Mengse, jenž
se narodil roku 1728 v domě královského rychtáře, lze jej tedy
považovat za jakýsi dík za poskytnutí přístřeší.
Anton Rafael Mengs je patrně nejslavnějším ústeckým rodákem, třebaže
se v Ústí narodil víceméně náhodně, při cestě rodiny. Otec jej
učil nejprve sám, pak jej v roce 1741 poslal do Itálie. Mengs
pobýval v letech 1744-1761 střídavě v Dráďanech a v Římě, od roku
1761 působil v Madridu a spolupracoval na výzdobě Escorialu. Mengs
byl představitelem klasicismu a ve Španělsku se také setkal s
malířem F. Goyou, jehož návrhy gobelínů doporučil královské manufaktuře.
Mengs zemřel 1779 v Římě a je považován za vrchol německého klasicismu.
K Ústí vztah patrně neměl žádný. Město samo umístilo na rodný
dům (bývalá kavárna Sokol, již zbourána) pamětní ceduli, již však
strhli nacisté, s odůvodněním, že Mengs byl Žid.
Děkanský kostel byl v havarijním stavu. V roce 1761, krátce po
nástupu děkana Antona Athenogena Barma, bylo přistoupeno k renovaci,
jež byla roku 1763 dokončena. K dalším úpravám došlo roku 1833,
kdy děkan Franz Kühnelt dal opravit střechu kostela.
Počátkem 19. století se nacházelo v havarijním stavu rovněž děkanství,
starosta Johann Maresch podpořil stavbu nového děkanství, dokončeno
bylo roku 1822. Stará budova byla stržena o rok dříve.