Školství
Škola v pobělohorské době splynula se školou farní a byla zcela pod vlivem církve. Jejího rektora, kantora a školní pomocníky doporučovala císařskému rychtáři, ne už městské radě, nadále pražská univerzita, tedy v podstatě jezuité. Ti ve svých špičkách sice představovali dobovou intelektuální elitu, to však již zcela neplatilo v 18. století a obecně už vůbec ne na místní úrovni. Žáci i učitelé povinně účinkovali při církevních slavnostech, kantor býval zároveň regenschorim a varhaníkem, starší žáci stálými členy kůru. To mělo za následek rozvoj hudebnosti, také ústecký rektor Pieschl složil roku 1713 oratorium, s ostatními předměty, zejména například matematikou, to však bylo horší a nedostatky často vykazovali i učitelé. Dobová zbožnost vedla ke zvýšení odkazů církvi, v jejichž rámci byla podporována i škola. Tak roku 1683 bylo možno dokonce zvýšit plat kostelníka a učitele. Učitel byl v té době pouze jeden, což při počtu obyvatel a malé docházce patrně stačilo, a dostával plat 1 zl. 25,5 kr. týdně. Samozřejmě to na obživu nestačilo, a tak nezbývalo než hledat jiné cesty - vybírat školné od žáků, účinkovat při slavnostech a podobně. Pakliže někdo z ústeckých žáků chtěl pokračovat ve studiích, nezbylo mu než přejít na jezuitské gymnasium do Litoměřic a pak eventuelně na univerzitu do Prahy. Jiné možnosti neexistovaly.K reformám ve školství došlo až za vlády Marie Terezie v letech 1740-1780. V Ústí bylo potřeba začít se změnami i v ryze praktické rovině, neboť školní budova z roku 1574 v kostelním dvoře již byla víceméně na spadnutí. V roce 1753 vyvrcholily stížnosti a v témže roce byla dohodnuta novostavba, avšak patrně nebyla započata, neboť i nadále pokračují informace rektora Pieschla o tom, že děti v důsledku zimy v budově nenavštěvují školu, popřípadě že jsou děti vzdělávány u dominikánů či jinde. Škola byla nakonec dostavěna roku 1758 v nepříliš valné kvalitě, jak dosvědčují dobové prameny. Sloužila jako škola do roku 1853, pak ještě jako část špitálu do roku 1894. O čtyři roky později byla zbourána.
Školské reformy obsahovaly základní změnu, a to povinnou školní docházku a návaznost jednotlivých stupňů škol. Marie Terezie vyhlásila nový školní řád pro elementární školy 5. prosince 1774, jeho autorem byl záhaňský opat Jan Ignác Felbiger, v Čechách jej prosazoval kaplický děkan Ferdinand Kindermann (1740-1801), vrchní zemský dozorce, od roku 1777 rytíř ze Schulsteinu, od roku 1790, biskup litoměřický. Základní školy měly být trojího druhu: triviální, hlavní a normální. Triviální škola měla být všude tam, kde byla fara nebo alespoň filiální kostel. Trvala tři roky. V každém krajském městě a při větších klášterech byla hlavní škola, také trojtřídní. Dále existovala škola normální, se čtyřmi třídami, jež připravovala žáky pro gymnasia, učitelství a občanská povolání. Povinná školní docházka byla šestiletá, od 6 do 12 let. V letním období se však dětem od 9 do 12 let mohly poskytovat úlevy. Naopak, mládež do 20 let směla navštěvovat opakovací hodiny, jež se konaly vždy v neděli po bohoslužbě. Na docházku se mělo přísně dohlížet, učebnice byly předepsány státem a dozorcem nad triviální školou byl místní farář, nad hlavní školou vikář nebo děkan.
K udržování škol byl vytvořen z jmění mezi tím zrušeného jezuitského řádu studijní fond, z něhož i učitelé dostávali státní příspěvek. Na oplátku už si nesměli přivydělávat různými jarmarečními způsoby a mělo jim být vytvořeno jisté společenské postavení.
Ústí mělo jen triviální školu, hlavní škola byla v Litoměřicích a Bohosudově. Učilo se zde kromě náboženství tzv. trivium - číst, psát a počítat. Od roku 1790 se žáci v poslední třídě dovídali rovněž něco o hospodářství a průmyslu. Vyučovacím jazykem byla němčina. V této době mělo do školy chodit asi 128 dětí, docházela však sotva polovina, ředitel P. Andreas Richter to roku 1800 zdůvodňoval zcela otevřeně špatnou hmotnou situací rodičů, zejména v této době ještě horší v důsledku války s Francií. Takže děti musely jednak místo školy pracovat, a pak často také neměly na školné, jakkoli toto bylo nízké a nepodléhalo inflaci. Bylo odstupňováno podle majetnosti rodičů na 1, 11/2 a 2 krejcary týdně. Platilo se přímo učiteli a 35 procent ústeckých dětí bylo od školného osvobozeno.
P. Andreas Richter byl až do roku 1807 ředitelem školy, opravdovým učitelem však byl první učitel Franz Josef Pietsch. Do města přišel roku 1780, kolem 1790 se stal prvním učitelem a učil až do roku 1822, kdy 6. května zemřel. Zastával osvícenské myšlenky, ve stopách Kindermannových zavedl průmyslovou nauku a ruční práce, pěstoval bource morušového a stal se svým způsobem iniciátorem textilního průmyslu ve městě. Školním pomocníkem byl asi od roku 1790 Johann Maresch, jenž se však výhodně oženil a roku 1799 byl zvolen ústeckým starostou. Druhým učitelem se stal po otevření druhé školní třídy Franz Brunhofer, po Mareschově odchodu se stal regenschorim. Učil do roku 1839, kdy mu bylo 71 let.
K ústeckému farnímu a školnímu obvodu patřily i Klíše, Stříbrníky, Vaňov, Kramoly, Novosedlice a Střekov. V roce 1790 tu bylo cekem 133 školou povinných dětí. Vyučování v těchto vesnicích obstarávali čtyři pomocníci, jež byli podřízeni prvnímu učiteli.
Prameny
Archiv města Ústí nad Labem, fond Archiv města Ústí nad Labem 1325-1945, Listiny, inv. č. 59, 61, 62, 63, 64, 67. Knihy, inv. č. 266-416, 458-460. Registratura, inv. č. 961-970, 975, 978, 979, 985-987, 991, 997-1001, 1004, 1005, 1015-1017, 1026, 1028-1055. Fond Písemná pozůstalost Antona Danta (1786) 1803-1808, inv. č. 39, 40.
Literatura
P. Bělina, Česká města v 18. století a osvícenské reformy, Studie ČSAV 20/1985. E. Čáňová, Rekatolizace severních Čech, in: Sborník příspěvků k době poddanského povstání roku 1680 v severních Čechách, s. 9-42. L. Dušek, Obyvatelstvo města Ústí nad Labem do konce 18. století, Ústí n. L. 1974. P. Jančárek, Úvodní text, in: Bitva u Přestanova a Chlumce 1813, výběrová bibliografie 1988, s. 3-15. K. Kaiserová, Čarování na Mariánské skále, in: Dialog 4/90, s. 15. K. Král, Kostel sv. Voršily na Novém Městě v Praze vzorem pro kostel sv. Vojtěcha v Ústí n. Labem, in: Umění 16, 1968, s. 97. P. Macek, K činnosti Octavia Broggia v Ústí nad Labem, in: Historický sborník II, Z minulosti Ústecka, OVM v Ústí n. L., s. 33n. Velice přehledné, pramenně podložené jsou příspěvky I. Martinovského v Ústeckých přehledech - cykly Kapitoly z dějin města z roku 1977, Nové kapitoly z dějin města z roku 1980 (použity byly zejména příspěvky k dějinám správy, školství a soudnictví), Zdravotnictví a hygiena v ústecké minulosti z roku 1981. A. Marian, Aussig im Jahre 1725, Ústí n. L. 1925. Týž, Die kaiserlichen Richter in Aussig 1622-1783, Prager Mitteilungen 34, 1895. F. Sonnewend, Geschichte der königlichen Freistadt Aussig, 1855. M. Šroněk, cyklus Umělci, umění a památky Ústecka, in: Ústecké přehledy 1982. F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960, s.139-262. V. Vlnas, Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993. O. Votoček, K počátkům baroka v severních Čechách, in: Sborník příspěvků k době poddanského povstání roku 1680 v severních Čechách, s. 140-162. F. Wichtrei, Aussiger Leute und Aussiger Leben 1725, Jahrbuch und Kalender für Aussig, 1925, s. 40-97. Týž, Ein Schiffsunfall auf der Elbe 1732, in: Jahrbuch und Kalender für Aussig, 1925, s. 58.
