Vznik prvního českého národního výboru v Ústí lze dnes rekonstruovat
již jen podle zaznamenaných vzpomínek pamětníků, povětšinou členů
nových správních orgánů. Během okupace žilo v Ústí asi jen 2 000
Čechů, z toho ve vnitřním městě zhruba 200, ostatní bydleli v
předměstských čtvrtích. Blížící se konec války vzbuzoval mezi
německým obyvatelstvem stísněnost, strach, neklid. Většina doufala,
že se dočkají obsazení území americkými vojsky, Rusů se neuvěřitelně
báli. Češi na-opak byli klidní. Část z nich se příležitostně scházela
u "Hájků", u "Hašků" nebo u "Hendrychů".
Nenápadné schůzky v domě Františka Haška, který se nacházel v
ulici U trati 7, začaly zcela konkrétně řešit, jak ovlivnit nejbližší
budoucnost.
Dům byl pro české schůzky vybrán zcela záměrně. Stál stranou a
až do prvního patra jej zakrývala hromada sutin ze sousedního
domu č. p. 3. Návštěvníci sem chodívali pod záminkou, že jdou
k Haškovi spravovat střechu. Ještě v neděli 6. května bylo rozhodnuto
nic nepodnikat, všechny akce byly považovány za předčasné. V pondělí
odpoledne se několik českých odvážlivců vypravilo k okresnímu
vedoucímu NSDAP Rudolfu Schittenhelmovi se žádostí, aby jim předal
město. Představili se jako zástupci ústeckých Čechů. Byl mezi
nimi i Němec Uthoff, českou delegaci tvořili pánové Jakubíček,
Jůza, Doležal, Cmíral a Kovařík. K dohodě nedošlo.
Večer 7. května se Češi opět sešli v domě pana Haška, s cílem
zaujmout stanovisko k postupu německých sociálních demokratů,
kteří se den předtím v hotelu "1900" (nacházel se na
nároží Bělehradské a Velké hradební ulice) dohadovali o způsobu
převzetí správy města. Ústečtí němečtí sociální demokraté zřejmě
jistý program měli, ale v následujících okamžicích nic konkrétního
nepodnikli. Rozhodně se ale zasloužili o urychlení zformování
českého revolučního národního výboru, protože si Češi začali uvědomovat,
že by mohli být opět vyřazeni z rozhodování o věcech příštích.
Schůzka se konala v pokoji za kuchyní, v přízemí hlídkoval mladý
Hašek. Pánové Hašek, Záhora, Kovařík, Rejzek, Vorlíček, Český,
Löbl, Trnka, Novotný a Šrámek probírali vzniklou situaci a rozhodli
tímto ustanovit Československý revoluční výbor v Ústí nad Labem,
a tím tak zdůraznit nezávislost na případných akcích německých
sociálních demokratů. Někteří přítomní dokonce navrhovali, aby
se revoluční národní výbor nějak uvedl. František Hašek rozumně
usoudil, že teď není možno nic podnikat a že je třeba vyčkat až
do rána.
K další důležité události došlo asi ve tři hodiny ráno ze 7. na
8. května. Pana Rejzka, úředníka policie, vzbudil v tuto časnou
hodinu německý policista Böhme s tím, aby se ihned dostavil na
policii, že mu velitel policie chce něco naléhavého říci. V úřadovně
Rejzek zastihl shromážděné německé policejní důstojníky, z nichž
vystoupil velitel Thiene a řekl: "Pane Rejzku, my víme, proč
jste přišel a dáváme se Vám k dispozici." A položil služební
pistoli na stůl. Tak se vzdala českému úředníku celá ústecká německá
policie. Na první výzvu nového národního výboru se hned druhý
den dobrovolně přihlásili mnozí úředníci i členové policejního
velitelství, ke službě se zbraní u policie. Pomáhali zajišťovat
majetek policie, především zbraně a kancelářské vybavení, osvědčili
se jako tlumočníci, dokonce byli nasazováni v akcích proti malým
skupinkám SS a při zajišťování potravin. Později přešli do policejního
oddělení okresní správní komise. Tato noční událost rozhodla také
o dalším postupu nového, včera ustanoveného orgánu.
Na základě písemně podchycených vzpomínek Františka Tomana, přímého
účastníka květnových událostí v Ústí n. L., můžeme rekonstruovat
činnost skupiny Čechů, která se rozhodla zorganizovat převzetí
města do českých rukou a řídit jeho další život, téměř na hodiny.
Ráno, 8. května, se opět sešli Češi v bytě u Hašků. Účastníků
schůzky bylo mnohem více než předešlého dne. K jednání přišli
za Bachurovu odbojovou skupinu Vladimír Český, Karel Kubec, František
Toman, Eduard Vorlíček a Alois Liebich. Na Tomanovo pozvání přišli
Josef Šrámek ml. a st. a František Hájek. Dalšími zúčastněnými
byli Josef Hašek, František Doležal, František Löbl, Josef Novotný,
Bohumil Hendrich, Alois Jůza, Ladislav Novák, Emil Homer, František
Záhora, Tunka, Roškot, Schneider, Kovařík, Rejzek a Dolejš. V
bouřlivé atmosféře schůze došlo k definitivnímu potvrzení národního
výboru a zvolení předsedy Františka Hájka, obchodníka, který byl
nejstarším účastníkem dramatického jednání. Celkem měl tento první
výbor asi dvanáct členů. Ze vzpomínek pamětníků se podařilo zjistit
jména pouze několika z nich. V těchto prvních hodinách působení
Revolučního národního výboru nacházíme ve výboru Františka Hájka
jako předsedu, F. Haška, Tunka, L. Nováka, Dolejše, F. Doležala,
J. Šrámka a F. Záhoru. Postupně se Revoluční národní výbor rozšířil
až na 28 členů. Výbor byl složen bez ohledu na politickou příslušnost,
ustanovil se spíše podle spolkových zásad, členové byli antifašisté
a vlastenci. Neměl ani pevné pojmenování. Je nazýván jako revoluční
výbor, národní výbor, český národní výbor, nebo později, po 10.
květnu, místní národní výbor. V těchto prvních hodinách a dnech
nedošlo ještě k rozdělení kompetencí nebo k přesnému vymezení
působnosti členů a vytvoření úřadu.
Město a jeho obyvatelé nevěděli, že se vytvořil nový správní orgán,
musel se projevit v praxi. Ještě, než účastníci schůze vyšli do
ulic, podal L. Český, zaměstnanec Uhelného syndikátu návrh, že
sídlem Revolučního národního výboru by mohly být tři místnosti
budovy Uhelného syndikátu, který sídlil ve Velké hradební č. p.
59. Úřadujícímu předsedovi syndikátu Gregrovi bylo jednoduše oznámeno,
že výbor převzal moc do svých rukou a že zabírá místnosti pro
svou úřadovnu.
Nejprve bylo třeba oficiálně převzít městský úřad a všechnu správu
města a uvědomit dosavadního vrchního starostu Czermaka o právě
provedených revolučních změnách. Za tím účelem byla vyslána delegace
ve složení Šrámek mladší, Doležal a Jůza do místností magistrátu
a ke starostovi. Czermak delegaci přijal, a sám již zcela rezignovaný,
jí vyšel všestranně vstříc. Dokonce předal Revolučnímu národnímu
výboru i vojenskou vysílačku umístěnou v krytu v Mariánské skále.
Jejím prostřednictvím se asi ve 14 hodin odpoledne dozvěděla celá
ústecká veřejnost o ustanovení českého Revolučního národního výboru
a převzetí správy ve městě. Obyvatelstvo bylo vyzváno ke klidu
a kázni, Němci na důkaz vstřícnosti mohli vyvěšovat bílé prapory.
Tato i všechna další hlášení byla vysílána dvojjazyčně.
Druhým veřejným činitelem, se kterým bylo zapotřebí se domluvit,
byl okresní velitel NSDAP Rudolf Schittenhelm, zároveň šéf okresní
politické správy a nejvyšší velitel města. Tímto úkolem byli pověřeni
členové odbojových skupin NÚT (Neštěmice-Ústí-Teplice) a Bohumila
Bachury, pan Doležal, Jakubíček, Jelínek a ředitel německé pojišťovny,
německý sociální demokrat Otto Uthoff. Schittenhelm, který po
bombardování sídlil v Národním domě ve Velké hradební ulici, nebyl
zprvu vůbec ochoten kohokoliv přijmout, ani s kýmkoli jednat.
Nakonec se nechal přesvědčit a i on předal svou moc a vzdal se
obrany města, ještě nedávno prohlášeného za pevnost. Delegace
mu přislíbila, že bude postaráno o zásobování a klid ve městě
a že kroky Revolučního národního výboru nebudou bezhlavě směřovat
k likvidaci členů NSDAP a Němců ve městě.
Rudolf Schittenhelm, tvůrce obranného systému města, se jen nerad
vzdával, patřil totiž do posledních chvil k nejvytrvalejším zastáncům
třetí říše. Z obyčejného políra se vypracoval až na okresního
vedoucího nacistické strany a ještě po bombardování Ústí, kdy
bojovnost obyvatelstva byla již úplně na dně, plamenně vyzýval
kojetické ženy, aby v případě vítězství Rudé armády použily své
poslední zbraně, kuchyňské nože, a podřezaly jimi své děti a sebe.
Jeho výzvy se naštěstí nikdy nedočkaly uplatnění. On sám ukončil
svou kariéru tím, že na Horce u Chlumce zastřelil své dvě děti,
manželku i sebe. Jejich těla byla nalezena a identifikována až
dva měsíce po válce.
Národnímu výboru se vzdal i velitel německé městské vojenské posádky,
major Uhl. Velitelství sídlilo v budově Drážďanské banky na Mírovém
náměstí. Major Uhl rozhodně odmítal kapitulovat a jako voják se
nemínil vzdát nikomu, než svým vojenským nadřízeným a hodlal plnit
rozkaz hájit město a ostatní strategické body v něm. Ustoupil
až po přímém telefonickém rozhovoru se Schittenhelmem.
Naopak velmi ochotně předal zástupcům Revolučního národního výboru,
Jakubíčkovi, Jelínkovi, Jůzovi, Doležalovi a Uthoffovi správu
železnice dr. Bartsch, rada říšských drah v Ústí nad Labem. Zástupcem
výboru na dráze se stal L. Patzner, německý antifašista. Dá se
říci, že sami Němci si nebyli dost dobře jisti, za koho a za jaký
počet obyvatelstva výbor jedná, a tak kapitulovali dost automaticky.
Styk s ústeckým občanstvem udržoval Revoluční národní výbor nejen
vysílačkou, ale i tištěnými dvojjazyčnými vyhláškami. První byla
vydána již 8. května 1945. Občané byli vyzváni ke klidu. Byli
nabádáni k pracovitosti, Revoluční národní výbor je vybízel k
"nepolitickému" chování, ke zdrženlivosti v jakýchkoli
politických projevech, k šetrnosti, a v závěru bylo varování před
drancováním. Další vyhláška přikazovala Němcům odevzdat zbraně.
I když správa města, vojenská správa i ostatní instituce byly
již oficiálně v nových rukách, bezpečně ve městě ani v jeho okolí
zdaleka nebylo. Od úterý 8. května 1945 přes město ustupovaly
jednotky SS, které střílely dokonce i do oken, kde visely bílé
prapory, vyvěšené německými občany. Kolem půlnoci motoristická
hlídka SS, která přijížděla po silnici směrem od Chabařovic k
Ústí n. L., zabušila v Hrbovicích na dveře domu č. p. 57. Po otevření
muži jednotky SS zvolali: "Proč zde visí ten hadr, vy vrazi."
a vypálili zásobník automatu do dveří domu. Jedna německá žena
a malé děvče byly těžce zraněny. Jednalo se o Emilii Fronkovou
a Elviru Menzelovou z Hrbovic. Prchající jednotky SS střílely
ve svém fanatismu po vlastních lidech, německých ženách a dětech.
Po výzvě v rozhlasu 9. května 1945 odpoledne se k budově syndikátu
začaly trousit skupinky Němců se zbraněmi. Vojenské hlídky na
nádraží zahodily zbraně a během odpoledne se rozutekly. Civilní
obyvatelstvo, ozbrojené těmito pohozenými zbraněmi, začalo rabovat
vagóny. Byli zde Češi, Němci, vojáci, ale i zahraniční dělníci
a totálně nasazení. Proti nim národní výbor nasadil asi dvacetičlennou
skupinu dobrovolníků civilistů, která byla složena jak z Němců,
tak i z Čechů a ozbrojena zbraněmi policie, jenž nebyly nabité
(podle nařízení civilisté neměli mít ostré náboje). Komplikovanou
situaci nakonec řešil německý dobrovolník Uthoff, který požádal
o pomoc německé vojenské velitelství. Major Uhl skutečně vyhověl
a na nádraží byla poslána řádná německá vojenská hlídka, která
zjednala pořádek.
8. května 1945 odpoledne projely údajně Ústím ve směru od Bukova
3 sovětské tanky. Jednalo se zřejmě o průzkumnou jednotku. Tanky
se v Ústí nezastavily a pokračovaly rychle směrem na Teplice.
Do těchto událostí vysílal rozhlas další relace. Národní výbor
žádal nové dobrovolníky pro práci v zajišťování pořádku, zrušil
zatemnění a k večeru nechal osvítit některé křižovatky. Ustupující
německá armáda zablokovala všechny výjezdové ulice z města. V
noci na 9. května došlo k ucpání silnice na Předmostí. Ve tmě
dezorientovaní Němci, vojáci i civilisté s dětmi, se dožadovali
průchodu a průjezdu směrem k Američanům. Ulice byly plné munice,
zejména min a granátů poztrácených projíždějícími vojenskými jednotkami.
Jejich snahou bylo dostat se na výpadovou komunikaci z města směrem
na Teplice nebo přes průsmyky do Německa. Od Mostu dr. Edv. Beneše
na výpadovou pražskou komunikaci pod Větruší se také nebylo možné
dostat. Na Předmostí byla navíc ještě tanková uzávěra. Silnice
od Děčína byla rovněž zablokována. V tomto ucpaném prostoru najel
na minu autobus. Došlo k výbuchu, který poškodil vozidla v okolí.
V první chvíli bylo nalezeno osm mrtvých. Hlídka Revolučního národního
výboru na mostě do zpanikařeného prostředí rozhlásila, že město
je obklíčeno Rusy. Hrůza a panika prchajících ještě vzrostla.
Polévali benzínem a zapalovali auta, o mrtvé a raněné se nikdo
nestaral. Pouze někteří měli to štěstí, že se dostali do budovy
proti Drážďanské bance (dnešní roh Hrnčířské a Mírového náměstí),
kde jim bylo poskytnuto ráno 9. května ošetření francouzským lékařem
a poté byli odvezeni do nemocnice.
Té noci se zmocnili hlídkující členové Revolučního národního výboru
velkého množství zbraní. Ráno 9. května, vzhledem ke vzrůstajícímu
chaosu, byly postaveny ozbrojené hlídky ke všem důležitým objektům,
na křižovatky a výpadové silnice. Důležité bylo hájit a hlídat
všechna skladiště s potravinami, sklady a vagóny v průmyslových
závodech a přístavech ve Vaňově a Krásném Březně, a tak zachránit
před rozkrádáním a drancováním základní potraviny pro město. I
když mocenské změny byly provedeny v podstatě diplomatickou cestou,
situace ve městě mezi 8. a 9. květnem měla nadále rysy chaosu,
hrůzy, objevily se pokusy drancovat a utéci dál od Rusů.
Ve středu 9. května 1945, kolem druhé hodiny odpolední, se do
Uhelného syndikátu donesla zpráva, že se na Bukově objevily sovětské
tanky. Přejely Nakléřovský průsmyk, projely Knínice, Žďárek, Strážky,
Božtěšice a pokračovaly přes dnešní ulici Sociální péče, Hornickou,
Koněvovou a Starou na Masarykovu třídu. Několik členů Revolučního
národního výboru jim vyšlo vstříc. Karel Kubec, František Toman,
Moucha (prokurista Českého uhelného syndikátu) a šofér syndikátu
Schuster je uvítali na křižovatce Londýnské ulice a Masarykovy
třídy. První tři tanky se ve městě zastavily pouze na pár minut
a pokračovaly dál do Předlic a přes Trmice do Řehlovic. Na první
tank s číslem 256 nasedlo několik ústeckých Čechů a doprovázelo
ho přes město až k Řehlovicím. Tanky dál pokračovaly na Prahu.
Za Habrovanami se střetly s jednotkami SS. Při tomto boji někteří
z posádky, která první vstoupila do Ústí nad Labem, padli. Čtvrtý
tank dojel až na Mírové náměstí. Jeho velitel podplukovník, jehož
jméno se dosud nepodařilo a asi už nepodaří zjistit, zašel do
úřadovny národního výboru. V doprovodu členů výboru vyšel na náměstí,
kde ze schodiště spořitelny promluvil k davu. Mezi shromážděnými
již byli i ruští váleční zajatci.
Osmého května ve večerních hodinách se do budovy syndikátu dostavili
dva muži ve vojenských uniformách, kteří se představili jmény
Solncev a Fomin, a žádali osvobození sovětských válečných zajatců,
jenž byli stále střeženi německými strážními oddíly. Druhý den
ráno se proto s nimi vydal pan Hanuš, jako představitel Revolučního
národního výboru, do jednotlivých táborů. Německé stráže kapitulovaly
a národní výbor převzal starost o jejich zásobování a dal zajatcům
volnost pohybu. Největší zajatecký tábor se nacházel na poli v
Krásném Březně. Další byly soustředěny u velkých továren, v Neštěmicích
u bývalých Solvayových závodů a na Střekově v Schichtových závodech.
Menší tábor, asi o 300 zajatcích, se nacházel v Olšinkách. V jednotlivých
táborech předaly německé stráže sovětským zajatcům zbraně. Na
většině místech nedošlo k žádným násilnostem. Prvním zajištěným
přídělem pro zajatce byl chléb a koňské maso.
V Tovární ulici, naproti sklárně stál další sovětský zajatecký
tábor "V pětidomí". Zdejší zajatci se ráno 9. května
zmocnili několika zbraní a obsadili blízký sklad potravin a vojenských
uniforem. Odložili roztrhané zbytky sovětských uniforem a vystrojili
se do zbrusu nových uniforem německého námořnictva. Od rána kontrolovali
projíždějící německá vojenská vozidla a odzbrojovali jejich posádky.
Vyhladovělí vojáci wehrmachtu ochotně odevzdávali sovětským zajateckým
hlídkám zbraně, zajatci jim břitvami odřezávali hákové kříže z
uniforem. Okolo jedenácté hodiny projíždělo Tovární ulicí jedno
z posledních vozidel jednotek SS. Sovětská hlídka se vozidlo pokoušela
zastavit v domnění, že se jedná o vozidlo wehrmachtu. Ozvala se
dávka z automatu. Na místě byli mrtvi sovětští zajatci V. Zozulin
a A. J. Pedajev, těžce zraněný sedmadvacetiletý Ivan Fomin zemřel
11. května 1945 v ústecké nemocnici. Vozidlo SS nabralo rychlost
a jeho posádka střílela po všech chodcích. Před hostincem "Na
zastávce" v Předlicích zastřelila slezského Němce Alberta
Pietreka, který utekl do Ústí před frontou a vezl si svůj skromný
majetek v dětském kočárku, a českou pořádkovou hlídku složenou
z Antonína Janoucha z Předlic a Stanislava V. Krause z Libochovic.
Někteří sovětští váleční zajatci se ochotně zapojili do strážní
služby u národního výboru. Sloužili převážně ve skupinách, které
zajišťovaly potraviny. Násilnou smrtí zastřelením zahynuli tři
zajatci u střekovského nádraží. K jejich pohřbení na střekovském
hřbitově došlo 7. června 1945, protože mrtvoly byly nalezeny velmi
pozdě. Nepodařilo se zjistit, z jakých příčin k této nehodě došlo.
Osvobození sovětských válečných zajatců po tolikaletém ponižování
a strádání bylo logickým důvodem k oslavám. V důsledku užití nekvalitního
alkoholu, často i metylalkoholu, docházelo k úmrtím. Po odchodu
německých stráží 9. května, ze 150 sovětských zajatců ve střekovském kamenolomu
Zemolith následkům bujarých oslav podlehlo šest zajatců. Byli
pohřbeni do země již 10. května, za přítomnosti sovětských vojenských
stráží, přímo v prostoru lomu. Později, na konci května, došlo
k jejich exhumaci a zpopelnění ve střekovském krematoriu. Obdobný
osud potkal i řadu vojáků Rudé armády. Nejedná se o žádnou senzaci,
natož skutečnost snižující úlohu sovětských vojsk při osvobození
města a země, ale zcela pochopitelnou lidskou reakci.
Sovětská vojska projížděla městem 9. května celé odpoledne. V
hlavním proudu dorazil i generálmajor Leonid Alexejevič Kolobov,
který se stal velitelem vyšší vojenské jednotky, jež se usídlila
v Neštěmicích. První velitel města není znám, brzy jej vystřídal
major I. N. Šilov. Pro úplnost můžeme dodat, že Kolobovova jednotka
patřila ke gardové armádě A. S. Žadova, která se podílela na osvobození
ústeckého okresu. Dalšímu působení Rudé armády ve městě se budeme
věnovat v jiné kapitole.
Faktické osvobození města s obdivuhodným nasazením a hrdinstvím
provedla hrstka ústeckých Čechů a několik německých antifašistů.
Sovětské armáda se po svém příchodu stala garantem bezpečnosti
města.