Pobyt jednotek Rudé armády v Ústí nad Labem

9. května 1945 v odpoledních hodinách obsadily město sovětské vojenské jednotky. Během noci a následující den byl jimi obsazen celý okres. Ústí nad Labem nebylo vojensky dobýváno. Sovětská vojenská posádka zajišťovala rámcovou, vnější bezpečnost města. Její vedení plně respektovalo pravomoce revolučního národního výboru i pozdějších správních orgánů a nikterak nezasahovalo do jejich organizace a správních rozhodnutí. Původně sídlil vojenský generální štáb v Neštěmicích.

U příležitosti jeho přesídlení na konci října do Ústí nad Labem, do bývalé Winnarovy vily v Kočkovské ulici, bylo generálmajorovi Leonidu Alexandroviči Kolobovovi, náčelníku štábu, který první překročil hranice a jehož jednotky přijely první do Ústí nad Labem, uděleno čestné občanství města Ústí nad Labem. Udělení čestného občanství města Ústí nad Labem hrdinovi Sovětského svazu bylo chápáno jako vděčnost "českého národa Rudé armádě za osvobození ČSR z německého jha" a bylo schváleno všemi zúčastněnými zástupci koaličních stran na plenárním zasedání MNV. Slavnostní předání dekretu proběhlo dne 12. listopadu 1945 v prostorách Národního domu za přítomnosti zástupců města i okresu. Zároveň generální štáb obdržel z majetku města starý nábytek pro své vybavení s tím, že může být odvezen a stane se vlastnictvím štábu, "protože se odebírají do nehostinných zemí, kde toho není a kde by tím trpěli". Generálmajor L. A. Kolobov byl prvním poválečným čestným občanem města Ústí nad Labem.

Jeden z prvních problémů, který vyvstal v souvislosti s pobytem sovětských jednotek na území města, byl problém jejich ubytování. Ústí nad Labem mělo v důsledku bombardování a po ničivém výbuchu v Krásném Březně absolutní nedostatek bytů. K původnímu obyvatelstvu, jehož odsun neprobíhal ještě v průběhu léta roku 1945 "dostatečně rychle a organizovaně", přibyla ruská posádka, česká vojenská posádka a nové české obyvatelstvo. V září 1945 žilo v Ústí již asi 30 tisíc Čechů. Aby město získalo nové byty pro české obyvatelstvo, vydávalo řadu striktních nařízení, na jejichž základě se měla zlepšit bytová situace. Jedním z prvních nařízení bylo sestěhování německých rodin. Němci měli být sestěhováni po čtyřech do jedné místnosti. V praxi vypadala situace tak, že i vícečlenné rodiny obdržely jednu místnost a méně početné rodiny byly sestěhovány dohromady. Při celé akci, která byla provedena během sedmi dnů, se přihlíželo k bezpečnostním hlediskům. Důležité bylo, aby nad Němci byl snadný dozor, ale zároveň nesměli být koncentrováni z celého města např. do jedné ulice, aby nevzniklo území podobné ghetu. Antifašistům s růžovou legitimací byl byt zatím ponechán. Přemístěným Němcům byl ponechán nejnutnější nábytek, šatstvo, obuv, prádlo a peřiny, pokud se tyto věci vešly do nového bytu. V době od 1. června do 24. listopadu tak získal a přerozdělil bytový referát asi 7 972 bytů, což bylo asi 24 tisíc bytových jednotek v samotném městě (mimo okrajové čtvrti).

Bytová krize přesto vyvrcholila koncem září 1945. V srpnu mělo přibýt do Ústí nad Labem přibližně 3 500 nových vojáků Rudé armády. Ministerstvo národní obrany, oddělení pro styk se spojeneckými armádami hodlalo rozmístit asi 2 000 vojáků v okrese při toku řeky Labe a asi 1 500 vojáků (tankistů) přímo v Ústí nad Labem. Početní zvětšování posádky Rudé armády bylo dále pro město neúnosné. Nejen, že nestačily ubytovací kapacity, těžkosti přinášely i stále větší požadavky na zásobování. V září mělo do Ústí nad Labem přibýt osm tisíc sovětských důstojníků, armáda potřebovala přezimovat. Vznikla neúnosná situace, protože ubytovatelé oddílů Rudé armády žádali bezpodmínečně vyklizení určitých objektů i čtvrtí, které ale už byly obsazeny českým obyvatelstvem. K 12. říjnu 1945 obývala sovětská vojska v Ústí nad Labem a přilehlých čtvrtích následucí počet prostor:

	domy vily	sklady tábor	jízdárny	hřiště celkem*	garáže	inter.	školy	dílny	statky	místnosti
Ústí město	58	2	1	1	14	1	1	0	2	802
Střekov	9	0	0	1	4	0	0	1	0	104
Trmice	3	0	0	1	0	0	2	0	2	44
Předlice	1	0	0	0	0	0	1	0	1	96
K. Březno	0	0	0	0	0	0	0	1	0

* Zde jsou započítány i ostatní místnosti v podnájmech, obsazených hostincích a obchodech, které nejsou uvedeny v prvním sloupci - domy, vily.

Správní orgány apelovaly na všechny politické činitele a občanská sdružení, aby pomáhali uklidňovat veřejný nepokoj, který narůstal neustálým zabíráním dalších bytů pro Rudou armádu. Přes veškeré intervence u ministerstev za pomoci politických stran se nepodařilo okresní správní komisi ani místnímu národnímu výboru zabránit zhoršení bytové krize, která se měla ještě více zkomplikovat umístěním letectva Rudé armády ve Střekově. Jediným zdůvodněním pro české obyvatelstvo (s Němci se na toto téma nediskutovalo) byly závazky naší republiky vůči osvobozenecké armádě. Situace byla o to komplikovanější, že v případě vystěhování nedávno usazené české rodiny muselo v domě zůstat bytové zařízení. Obyvatelstvo hrozilo stávkou, a proto městský národní výbor zaslal 3. října na ministerstvo národní obrany telegram tohoto znění: "Neposílejte další jednotky Rudé armády, nemáme možnost umístění. Žádáme vás, abyste se dohodli o zasílání jednotek Rudé armády... atd.

Celý problém byl nakonec postaven politicky, neměl-li být ohrožen chod továren a uhelného průmyslu, trvalo město na podstatném omezení počtu sovětských vojsk nejen ve městě samotném, ale i v okolních obcích.

Zvláštním nařízením musel být organizován příděl lihu z krásnobřezenského lihovaru. Podle příkazu ministerstva výživy a Státního lihového monopolu v Praze na základě jednání s maršálem Koněvem, měl být vydáván konzumní líh vojsku na poukázky, které potvrzoval major Dergačev z velitelství v Milovicích. Rudoarmějci ale toto nařízení nehodlali respektovat, často předkládali poukázky různých typů, nejspíše padělané a falešné a mnohdy se domáhali i násilným způsobem výdeje lihu. Od října 1945 byl přístup do lihovaru povolen pouze s písemným souhlasem ruského velitele města. Potvrzení muselo být podepsáno velitelem a opatřeno pečetí. Vojáci, kteří se i přesto domáhali vstupu a "fasování", byli jednotkou z velitelství zadržováni. Jsou známy případy, že kromě "pitného alkoholu", se dostávali vojáci i k různým podobám technického lihu a často metylalkoholu, jehož požití mívalo zpravidla smrtelné následky. Od 10. května se léčil na otravu alkoholem a zlomeninu levého lokte v ústecké nemocnici sovětský vojín Alfred Kutssan. Desátého června následkům otravy podlehl.

K dalším tragickým nehodám docházelo při lovu ryb v Labi a lehkovážnou manipulací s municí. Třináctého května zahynul jeden sovětský voják na levém břehu u labského mostu, když mu vybuchl granát v ruce. Při této nehodě zahynul i jeden přihlížející chlapec, Kurt Reissig. Sedmnáctého července zahynul sovětský voják v loďce při přípravě trhavé nálože k lovu ryb.

Dalším problémem bylo porušování veřejné bezpečnosti a klidu celými skupinami sovětských vojáků a jednotlivci. Sovětští vojáci se dopouštěli častých krádeží kol, šperků a hodinek. Větší i menší případy rabování a dalších trestných činů, dokonce vražedná přepadení a násilnosti páchané na ženách přibývaly a vymykaly se jakémukoli postihu. Jednalo se vesměs o násilné vniknutí do bytů nebo domů, za použití zbraně. Došlo-li k dobrovolnému otevření domu ze strany majitele, odůvodňovali vojáci svůj vstup prováděním kontroly nebo hledáním špiónů. Ponejvíce se vojíni soustřeďovali na usedlosti v okrajových částech obcí a na samoty. Poškození mnohdy váhali s nahlášením krádeže a přišli až po několika dnech. Nejdříve se báli, že se pachatelé vrátí a potrestají je za "udání", a až později, když se "Rusové" nevraceli, šli nahlásit ztráty a způsobené škody. Zloději kradli doslova vše, co se jim hodilo. Části oděvů a prádla, ložní vybavení, šperky, peníze, zásoby potravin a alkohol. Odváděli dobytek. V Krásném Lese zbyla v červenci 1945 ze 300 krav jen jedna.

Při "důkladnějších" prohlídkách zabírali rovněž osobní doklady. Dopouštěli se i ozbrojených útoků na majitele domů, postižené škrtili, tloukli, ženy znásilňovali. Nakradené věci buď sami spotřebovali nebo používali k dalšímu směnnému obchodu. V průběhu léta se začínaly objevovat případy, že se ruští vojáci podíleli na převozu německých rodin a jejich movitého majetku do Německa. Dalšími trestnými činy byly požadavky sovětských důstojníků, kteří přijížděli z Drážďan a domáhali se vydání velkých množství civilních látek. Vykazovali se potvrzeními generálporučíka sovětské armády z Drážďan. Na námitky, že může jít o vývoz, že Ústí a jeho správa je v oblasti maršála Koněva a oni, že patří do oblasti maršála Žukova, odpovídali, že všude jsou ruští vojáci a to, že je směrodatné.

Vojáci, dopadení při rabování byli trestáni sovětskými vojenskými řády, ale většina případů byla pro nedostatečnost konkrétních údajů o pachatelích a pro značný časový odstup nevyřešena. V okrese nefungovalo ještě telefonní spojení do všech obcí, takže hlídky SNB dorážely na místa činu pozdě.

V řadě obcí řešili předsedové národních výborů časté návštěvy sovětských vojínů zřizováním policejních stráží. Jednalo se o dobrovolnou, bezplatnou policejní službu dvou mužů, kterým obec zajišťovala pouze stravování. Okresní správní komise zrušila obecní strážníky, zatím byl ve stádiu zrodu systém stanic SNB. Jednotlivé obce byly proto v tomto období bez ochrany, odkázány pouze na včasný zásah ze strany nejbližší, již zřízené, stanice SNB. Vlastní policejní stráže, zřízené v obcích přes zákaz, byly dočasně jedinou možností pro předsedy národních výborů nebo místních správních komisí, jak řešit ochranu životů a majetku občanů. I ze strany stanic SNB bylo požadováno povolit existenci strážních hlídek alespoň dočasně, než bude zřízeno telefonické spojení do obcí. Některé trestné činy bylo možno přičíst za vinu sovětským jednotkám nebo jednotlivcům ze Saska. Šlo pravděpodobně o dezertéry nebo tzv. marodéry. V mnohých případech páchali trestné činy řadoví vojáci, dokonce pod vedením důstojníků. Někde za pomoci českého obyvatelstva. Češi se podíleli na překupnictví se zlatem a šperky, dodávali Rusům pohonné hmoty a alkohol, který sami předtím získali stejně nečestným způsobem.

Okresní správní komise žádala o zřízení vojenského pohotovostního oddílu, který by převzal dozor nad přechodem hranic a byl záštitou klidu a pořádku v okrese. V průběhu léta 1945 se celá záležitost trestných činů příslušníků Rudé armády a osob, které se za ně vydávaly, dostala před maršála Koněva. Jeho zástupce pověřil generála Žadova, aby jmenoval důstojníky do pohraničí pro vyšetřování těchto činů. A tak se 31. srpna 1945 dostavili na okresní správní komisi dva důstojníci Rudé armády, major Zinoněv a kapitán Melnikov, kteří se představili jako vyšetřovatelé trestných činů příslušníků Rudé armády. Při jednání zástupců československé vlády s maršálem I. S. Koněvem 10. září 1945 bylo dohodnuto, že budou zřízeny smíšené československo-sovětské motorizované hlídky, jejichž úkolem bude udržovat větší kázeň a dohled nad různými živly ve stejnokrojích Rudé armády a nad neukázněnými jednotkami. Na celních a hraničních přechodech byly postaveny smíšené pohraniční hlídky z členů Čsl. finanční stráže a sovětských pohraničních oddílů, aby kontrolovaly zejména vývoz zboží z našeho území.

---