Opera

Za více než 45 let ústecké opery a baletu prošla divadlem celá řada vynikajících uměleckých osobností. K významným osobnostem ústecké poválečné opery patří bezesporu její zakladatel a první šéf Josef Bártl. S dirigentem a dramaturgem Václavem Noskem vybudoval v krátké době soubor schopný interpretovat i nejnáročnější repertoár. Téměř na všech inscenacích v prvních sezónách se podíleli režisér Rudolf Jedlička a výtvarník Karel Rendl. Po třech sezónách R. Jedlička opustil Ústí a odešel do Prahy. Na další dvě sezóny převzal jeho funkci Rudolf Málek.

Svou činnost opera zahájila v roce 1946 premiérou Smetanova Dalibora a následovaly premiéry Rossiniho Lazebníka sevillského, Dvořákovy Rusalky, Smetanovy Hubičky a Prodané nevěsty, Verdiho Traviaty, Pucciniho Tosky, Janáčkovy Její Pastorkyně a další. Soubor obsadil J. Bártl zkušenými sólisty, které znal ze svých bývalých angažmá a soubor doplnil o mladé talentované umělce.

Sólistický ansámbl tvořily M. Cholevová, K. Janečková, D. Jehličková, V. Kolářová, H. Lexová a M. Rathauská, altistky M. Jechová, L. Lesmannová, M. Štréblová a J. Temníková, tenoristé L. Havlák, J. Hlavsa, A. Jeřábek, O. Krčka, M. Milstejn, Z. Zouplna, barytonisté J. Hermach, J. Mikula, F. Zavřel a basisté J. Boublík, B. Chmiel, V. Martin, S. Maiser a Z. Snaiberk a později sopranistky L. Hanušová, H. Martinová, tenorista F. Kuna, barytonista R. Paleta a basisté St. Hejduček, S. Ulrych a Vl. Zapletal.

Koncem sezóny 1951-1952 odchází J. Bártl do Košic a V. Nosek do Brna. Počátkem sezóny 1952-1953 nastupuje na místo šéfa opery Jaroslav Budík a o dvě sezóny později Oldřich Lapka. Dramaturgii přebírá Joža Mikula. Nastupuje také režisérka Ludmila Svobodová a o rok později režisér Josef Šrámek, sólistický soubor je doplněn o sólistky R. Kohoutovou a A. Mikovou, tenoristy F. Helenského, J. Hlubka, O. Lindauera a basistu K. Petra.

Nejvýznamnějším dramaturgickým počinem období 1951- 1956 bylo uvedení cyklu Smetanových oper na jaře r. 1954. S výjimkou Libuše bylo v městě na Labi uvedeno celé Smetanovo dílo. O vynikající úrovni ústecké opery svědčí i to, že získala v letech 1948, 1950, 1952 a 1954 vítězství v celostátní soutěži Divadelní žatvy. Vrcholem desáté operní sezóny bylo nastudování Mozartovy opery Cosi fan tutte. Ta byla v červnu 1956 vysílána Československou televizí přímým přenosem z divadla Jiřího Wolkera v Praze. Po tříletém vedení košické opery se v roce 1956 vrací zpět do Ústí jako šéf opery Josef Bártl. Jeho první inscenací je Krútňava. Premiéry se zúčastnil i skladatel Eugen Suchoň.

V témže roce vyjíždí ústecká opera poprvé do zahraničí. Má namířeno do Saska. V Drážďanech uvádí dvě představení Smetanovy Prodané nevěsty. O rok později je z pražského televizního studia vysílána divákům ústecká inscenace Donizettova Nápoje lásky, nastudované dirigentem Viktorem Málkem. V roce 1961 je z ústeckého divadla vysílán v přímém přenosu Verdiho Maškarní ples, nastudovaný opět Viktorem Málkem. Na přelomu let padesátých a šedesátých působila v Ústí řada umělců, kteří se později stali významnými osobnostmi nejpřednějších operních scén. Byli to především dirigenti Josef Bártl a Viktor Málek a sólisté Alena Miková, Naděžda Kniplová, Drahoslava Královcová, Lubomír Havlák, Oldřich Lindauer a Vilém Přibyl. Odchodem J. Bártla do Národního divadla končí jedna z významných epoch ústecké opery a po dobu dvou let není křeslo šéfa opery obsazeno.

V Ústí se vedle kmenových dirigentů Viktora Málka a Borise Joneše střídají hostující dirigenti Rudolf Vašata a Přemysl Charvát. Významné je v tomto období angažování vynikajícího režiséra Jiřího Fidlera. Nastoupil v roce 1959. O rok později (1960) nastoupil do opery barytonista Václav Zítek a roku 1961 sopranistka Květa Koníčková. Tito sólisté se svými nezapomenutelnými uměleckými výkony výrazně zapsali do historie ústecké opery. Na začátku sezóny 1962-1963 byl jmenován šéfem opery František Vajnar a tím okamžikem začalo jedno z nejvýznamnějších období ústecké opery. Ve své prvé sezóně připravil F. Vajnar sám všechny operní inscenace a ještě k tomu přestudoval kmenový repertoár. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli dirigent Miroslav Homolka, sbormistr a dirigent Jaroslav J. Wolf, režisér Norbert Snítil, výtvarník scény Vladimír Landa a výtvarnice kostýmů Růžena Brychtová. Vajnar, Snítil, Landa a Brychtová vytvořili vynikající tým, který se podílel na všech významných inscenacích. Nejvýznamnější z nich byly Macbeth, Don Giovanni, Káťa Kabanová, Boris Godunov, Libuše, Její Pastorkyňa, Komedianti, Ariadna na Naxu, Žebrácká opera, Fidelio a Tristan a Isolda.

Počínaje sezónou 1968-1969 rozšířila ústecká opera pravidelně svůj repertoár o operetní tituly. Nejúspěšnější z nich Cikánský baron, dosáhl téměř sta repríz. S velkým úspěchem se setkaly i inscenace Netopýra, Ohňostroje, Veselé vdovy a Polské krve. Kromě inscenačního týmu se František Vajnar opíral o výborné sólisty: K. Janečkovou, H. Böhmovou, K. Koníčkovou, R. Kohoutovou, J. Krásovou. Ve výčtu nesmí chybět ani L. Prylová, L. Hanušová, L. Salabová, L. Škorpilová, M. Štréblová, F. Helenský, F. Kuna, M. Jelínek, V. Mach, M. Novák-Markov, V. Zítek, J. Endršt, Vl. Zapletal, St. Hejduček, R. Horák a I. Prokop. Vajnar angažoval další tenoristy L. Löbla, J. Škodu a K. Bíma. Bím spolu s Janečkovou, Koníčkovou, Krásovou, Škorpilovou, Prylovou, Hejdučkem, Zítkem, Horákem a Zapletalem se stali základními pilíři Vajnarových inscenací.

Za Vajnarovy éry k nejvýznamnějším mimoústeckým událostem patřil zájezd opery do Švýcarska a Itálie s Mozartovým Donem Giovannim v roce 1968 a uvedení Verdiho Requiem na nádvoří Malé pevnosti v Terezíně v letech 1965-1969. Ke konci Vajnarova ústeckého působení byli angažováni dirigent Fr. Babický, tenorista V. Kvarda a J. Pavlíček a barytonista E. Tůma, M. Smyčka a F. Havelka. V. Zítek odešel do Národního divadla v Praze. V roce 1974 byl angažován do Národního divadla i František Vajnar. Tím končí dvanáctileté období ústecké opery. Současně odešel Fr. Babický do Liberce a v Ústí zůstal jako jediný dirigent a sbormistr J. J. Wolf.

Po Vajnarově odchodu nastoupil do funkce šéfa opery dirigent Petr Vronský. Ve svých osmadvaceti letech se stal nejmladším operním šéfem v republice. V prvním roce svého působení připravil nové inscenace Rusalky a Rigoletta, znovu nastudoval Carmen a převzal některé Vajnarovy inscenace. Brzy po nástupu obnovil tradici koncertů divadelního orchestru. Inscenační týmy tvořili i nově angažovaní dirigenti Josef Kubica, Stanislav Macura, po jeho odchodu do Olomouce Petr Jonáš a v době angažmá P. Jonáše v Istambulu anglický dirigent Graham Buckland. Režiséry opery byli Norbert Snítil a Josef Novák. Výtvarníkem scény byl Vladimír Landa a po jeho odchodu do Českých Budějovic Ivo Žídek ml. a výtvarnicí kostýmů Růžena Brychtová. P. Vronský také výrazně omladil sólistický ansámbl.

Ústeckému publiku se postupně představily sopranistky Alina Farná, Natalie Romanová, Jitka Slavíčková a Jitka Soběhartová, altistky Hana Kundertová, Jana Scholzeová, tenorista Karel Šádek, Karel Kalaš a Jiří Železný, barytonisté Richard Haan a Miloš Krejčí, basista Jaromír Vavruška a Vitalij Bíma. Za pět let svého ústeckého působení P. Vronský nastudoval řadu operních titulů a dosáhl znamenitých výsledků.

K největším patří bezesporu československá premiéra Donizettiho Roberta Devreux, hraná na ústecké scéně pod názvem Královnin prsten. Později operu natočil P. Vronský v plzeňském rozhlase, a to s ústeckými sólisty, sborem a Plzeňským rozhlasovým orchestrem. Pozoruhodného ohlasu dosáhly zejména opery Turandot, Růžový kavalír, Piková dáma, Dvě vdovy, Příhody lišky Bystrouškya Figarova svatba. V roce 1979 P. Vronský ústeckou scénu opustil. Získal nové angažmá v Brně.

Rok 1979 byl ve znamení režiséra Norberta Snítila. Byl jmenován šéfem opery a uvedl se novým dramaturgickým počinem - uvedením Sukova a Zeyerova melodramatu Radúz a Mahulena ve spolupráci s mosteckou činohrou. N. Snítil angažoval šéfdirigenta Jana Zbavitele. Došlo k dalším změnám. P. Jonáš odešel do Istanbulu a dirigentem se stal Jan Doležal. Po odchodu J. Doležala do Českých Budějovic se taktovky ujal Miloš Krejčí.

N. Snítil angažoval nového sbormistra Michaela Lorence a Jaroslav J. Wolf se již věnoval pouze dirigování. V inscenačních týmech se spolu jako režiséři střídali N. Snítil a J. Novák. Změnám však nebyl konec. I. Žídek ml. odešel do Prahy a na jeho místo nastoupil výtvarník Vladimír Šrámek a po odchodu R. Brychtové do SRN nastoupila výtvarnice Dana Svobodová.

Počátkem 80. let se s operou rozloučili čtyři vynikající sólisté, kteří věnovali ústecké scéně celý svůj umělecký život - sopranistky Karla Janečková a Jarmila Krásová, altistka Marie Štréblová a tenorista Karel Bím. Praha ústecké scéně odlákala sopranistku Jitku Soběhartovou a do Olomouce odešel barytonista Richard Haan. N. Snítil angažoval nové sólisty: sopranistku Blanku Beranovou, Ilonu Bedrnovou, Miluši Ostatnickou, altistku Miroslavu Kalašovou, tenoristy Jiřího Davida, Vojtěcha Filipa, barytonistu Vratislava Kříže a basistu Jiřího Endršta.

Vrcholem Snítilovy tvůrčí éry se stala Janáčkova Káťa Kabanová. Patřila k nejvýznamnějším inscenačním úspěchům Snítilovy mimořádné režisérské dráhy. Snítilova dramaturgická koncepce vyrcholila skvělou inscenací Gershwinovy opery Porgy a Bess. Mimořádnou pozornost vzbudily rovněž inscenace Fausta, Toscy a Bludného Holanďana. N. Snítil odešel po dvacetiletém angažmá v ústecké opeře v roce 1984 do Liberce.


 

 

Po Snítilově odchodu do Liberce v roce 1984 byl šéfem opery jmenován dirigent Petr Jonáš. Jeho nejbližšími spolupracovníky se stali dirigenti Jan Zbavitel, Miloš Krejčí, sbormistr a dirigent Michael Lorenc, režisér Josef Novák a výtvarníci Vladimír Šrámek a Dana Svobodová. J. Zbavitel v roce 1985 přešel do Brna, ale z angažmá v Ankaře se vrátil dirigent J. J. Wolf. Po odchodu M. Lorence do Prahy v roce 1988 převzal J. J. Wolf i vedení sboru.

V druhé polovině osmdesátých let se s operou rozloučil vynikající sólista a dlouholetý člen ústecké scény basista Vladimír Zapletal, do Prahy odešel tenorista Vojtěch Filip, barytonista Vratislav Kříž a basista Vitalij Bíma. Liberec se stal cílem tenoristy Jiřího Davida. Sopranistka Jitka Slavíčková nastoupila učit na konzervatoř v Teplicích. P. Jonáš postupně angažoval nové sólisty: sopranistky Zdenu Kloubovou, Emilii Lorencovou, Hanu Jonášovou, altistku Věru Páchovou, tenoristu Pavla Ingeliho, barytonisty Dalibora Tolaše, Jaromíra Březinu, Petra Matuzska, Vojtěcha Nalezence a basistu Ladislava Mlejnka.

Jonášova éra byla předznamenána nutností přijmout na dlouhých pět let rekonstrukci divadelní budovy. Opera přešla do nedalekého Domu kultury. V posledních dvou letech před uzavřením divadla byly na repertoáru skvosty operní literatury počínaje premiérou Její Pastorkyně a konče premiérou Rusalky. Z dalších premiérových inscenací se s největším ohlasem setkaly Offenbachovy Hoffmanovy povídky, Pucciniho Bohema a Orffova Chytračka. Ale nejvýznamnějším počinem bylo uvedení dvou československých premiér. Diváci shlédli Verdiho Loupežníky a Donizettiho operu Marie Stuartovna.

Koncem roku 1986 připravila opera k 40. výročí svého vzniku slavnostní cyklus představení, ve kterých hostovali významní umělci - někdejší členové ústecké opery sólisté Naďa Kniplová, Jitka Soběhartová, Natalie Romanová, Václav Zítek a dirigent Petr Vronský. Se svým divadlem se opera na pět let rozloučila slavnostním představením Prodané nevěsty a vzápětí začala hrát v upraveném kinosále Domu kultury. První premiérou v náhradním provozu byly dvě jednoaktové opery - Máchova Polapená nevěra a Martinů Ženitba. Svým způsobem provizorní podmínky neubraly souboru na kvalitě. Inscenace těchto děl byla tak úspěšná, že za ně ústecká opera získala hlavní cenu v Divadelní žatvě 1987. Poslední významnou událostí v Jonášově éře je úspěšný zájezd operního souboru do Dánska v roce 1989, kde ústečtí uvedli Mozartovu operu Don Giovanni a Figarovu svatbu, nastudované v italském originálním textu a koncert z Mozartova díla. Po návratu z Dánska náhle zemřel vynikající ústecký sólista tenorista Jiří Železný.

Začátkem roku 1990 odešel P. Jonáš z funkce šéfa opery a byl jmenován ředitelem Státního divadla. Po Jonášově odchodu se opery ujal dirigent J. J. Wolf. Na začátku sezóny 1990-1991 byl do funkce šéfa opery jmenován dirigent Václav Urban a od roku 1991 byl řízením opery opět pověřen J. J. Wolf. Sólisté Zdena Kloubová a Dalibor Tolaš odešli do Plzně. Blanka Beranová a Emilie Lorencová získaly angažmá v Olomouci. Do ústecké opery nastoupila sopranistka Ivana Hybešová a dirigent Jan Boucher. Režisér Josef Novák přešel do Brna a do opery se vrátil jako režisér a dramaturg Norbert Snítil. Bohužel v červnu 1991 Norbert Snítil náhle zemřel.

Začátkem nové sezóny nastoupil jako režisér Rudolf Málek. Nejúspěšnějšími premiérami Wolfovy a Urbanovy éry byly Smetanovy Dvě vdovy a Verdiho Rigoletto. Operní soubor získal úspěchy také v zahraničí. Ve Finsku Smetanovou Hubičkou a v Belgii i v Dánsku Mozartovou Figarovou svatbou. Od r. 1990 operní soubor vystupoval pravidelně v saské Žitavě.

V roce 1992 do funkce šéfa opery nastoupil František Babický a sbormistrem se stal prof. Tomáš Fiala. Hned po nástupu začal Fr. Babický intenzívně pracovat s orchestrem i sólisty na přestudování Dvořákovy Čerta a Káči, vzápětí i Dvořákovy Rusalky.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola