Za více než 45 let ústecké opery a baletu prošla divadlem celá
řada vynikajících uměleckých osobností. K významným osobnostem
ústecké poválečné opery patří bezesporu její zakladatel a první
šéf Josef Bártl. S dirigentem a dramaturgem Václavem Noskem vybudoval
v krátké době soubor schopný interpretovat i nejnáročnější repertoár.
Téměř na všech inscenacích v prvních sezónách se podíleli režisér
Rudolf Jedlička a výtvarník Karel Rendl. Po třech sezónách R.
Jedlička opustil Ústí a odešel do Prahy. Na další dvě sezóny převzal
jeho funkci Rudolf Málek.
Svou činnost opera zahájila v roce 1946 premiérou Smetanova Dalibora
a následovaly premiéry Rossiniho Lazebníka sevillského, Dvořákovy
Rusalky, Smetanovy Hubičky a Prodané nevěsty, Verdiho Traviaty,
Pucciniho Tosky, Janáčkovy Její Pastorkyně a další. Soubor obsadil
J. Bártl zkušenými sólisty, které znal ze svých bývalých angažmá
a soubor doplnil o mladé talentované umělce.
Sólistický ansámbl tvořily M. Cholevová, K. Janečková, D. Jehličková,
V. Kolářová, H. Lexová a M. Rathauská, altistky M. Jechová, L.
Lesmannová, M. Štréblová a J. Temníková, tenoristé L. Havlák,
J. Hlavsa, A. Jeřábek, O. Krčka, M. Milstejn, Z. Zouplna, barytonisté
J. Hermach, J. Mikula, F. Zavřel a basisté J. Boublík, B. Chmiel,
V. Martin, S. Maiser a Z. Snaiberk a později sopranistky L. Hanušová,
H. Martinová, tenorista F. Kuna, barytonista R. Paleta a basisté
St. Hejduček, S. Ulrych a Vl. Zapletal.
Koncem sezóny 1951-1952 odchází J. Bártl do Košic a V. Nosek do
Brna. Počátkem sezóny 1952-1953 nastupuje na místo šéfa opery
Jaroslav Budík a o dvě sezóny později Oldřich Lapka. Dramaturgii
přebírá Joža Mikula. Nastupuje také režisérka Ludmila Svobodová
a o rok později režisér Josef Šrámek, sólistický soubor je doplněn
o sólistky R. Kohoutovou a A. Mikovou, tenoristy F. Helenského,
J. Hlubka, O. Lindauera a basistu K. Petra.
Nejvýznamnějším dramaturgickým počinem období 1951- 1956 bylo
uvedení cyklu Smetanových oper na jaře r. 1954. S výjimkou Libuše
bylo v městě na Labi uvedeno celé Smetanovo dílo. O vynikající
úrovni ústecké opery svědčí i to, že získala v letech 1948, 1950,
1952 a 1954 vítězství v celostátní soutěži Divadelní žatvy. Vrcholem
desáté operní sezóny bylo nastudování Mozartovy opery Cosi fan
tutte. Ta byla v červnu 1956 vysílána Československou televizí
přímým přenosem z divadla Jiřího Wolkera v Praze. Po tříletém
vedení košické opery se v roce 1956 vrací zpět do Ústí jako šéf
opery Josef Bártl. Jeho první inscenací je Krútňava. Premiéry
se zúčastnil i skladatel Eugen Suchoň.
V témže roce vyjíždí ústecká opera poprvé do zahraničí. Má namířeno
do Saska. V Drážďanech uvádí dvě představení Smetanovy Prodané
nevěsty. O rok později je z pražského televizního studia vysílána
divákům ústecká inscenace Donizettova Nápoje lásky, nastudované
dirigentem Viktorem Málkem. V roce 1961 je z ústeckého divadla
vysílán v přímém přenosu Verdiho Maškarní ples, nastudovaný opět
Viktorem Málkem. Na přelomu let padesátých a šedesátých působila
v Ústí řada umělců, kteří se později stali významnými osobnostmi
nejpřednějších operních scén. Byli to především dirigenti Josef
Bártl a Viktor Málek a sólisté Alena Miková, Naděžda Kniplová,
Drahoslava Královcová, Lubomír Havlák, Oldřich Lindauer a Vilém
Přibyl. Odchodem J. Bártla do Národního divadla končí jedna z
významných epoch ústecké opery a po dobu dvou let není křeslo
šéfa opery obsazeno.
V Ústí se vedle kmenových dirigentů Viktora Málka a Borise Joneše
střídají hostující dirigenti Rudolf Vašata a Přemysl Charvát.
Významné je v tomto období angažování vynikajícího režiséra Jiřího
Fidlera. Nastoupil v roce 1959. O rok později (1960) nastoupil
do opery barytonista Václav Zítek a roku 1961 sopranistka Květa
Koníčková. Tito sólisté se svými nezapomenutelnými uměleckými
výkony výrazně zapsali do historie ústecké opery. Na začátku sezóny
1962-1963 byl jmenován šéfem opery František Vajnar a tím okamžikem
začalo jedno z nejvýznamnějších období ústecké opery. Ve své prvé
sezóně připravil F. Vajnar sám všechny operní inscenace a ještě
k tomu přestudoval kmenový repertoár. Jeho nejbližšími spolupracovníky
byli dirigent Miroslav Homolka, sbormistr a dirigent Jaroslav
J. Wolf, režisér Norbert Snítil, výtvarník scény Vladimír Landa
a výtvarnice kostýmů Růžena Brychtová. Vajnar, Snítil, Landa a
Brychtová vytvořili vynikající tým, který se podílel na všech
významných inscenacích. Nejvýznamnější z nich byly Macbeth, Don
Giovanni, Káťa Kabanová, Boris Godunov, Libuše, Její Pastorkyňa,
Komedianti, Ariadna na Naxu, Žebrácká opera, Fidelio a Tristan
a Isolda.
Počínaje sezónou 1968-1969 rozšířila ústecká opera pravidelně
svůj repertoár o operetní tituly. Nejúspěšnější z nich Cikánský
baron, dosáhl téměř sta repríz. S velkým úspěchem se setkaly i
inscenace Netopýra, Ohňostroje, Veselé vdovy a Polské krve. Kromě
inscenačního týmu se František Vajnar opíral o výborné sólisty:
K. Janečkovou, H. Böhmovou, K. Koníčkovou, R. Kohoutovou, J. Krásovou.
Ve výčtu nesmí chybět ani L. Prylová, L. Hanušová, L. Salabová,
L. Škorpilová, M. Štréblová, F. Helenský, F. Kuna, M. Jelínek,
V. Mach, M. Novák-Markov, V. Zítek, J. Endršt, Vl. Zapletal, St.
Hejduček, R. Horák a I. Prokop. Vajnar angažoval další tenoristy
L. Löbla, J. Škodu a K. Bíma. Bím spolu s Janečkovou, Koníčkovou,
Krásovou, Škorpilovou, Prylovou, Hejdučkem, Zítkem, Horákem a
Zapletalem se stali základními pilíři Vajnarových inscenací.
Za Vajnarovy éry k nejvýznamnějším mimoústeckým událostem patřil
zájezd opery do Švýcarska a Itálie s Mozartovým Donem Giovannim
v roce 1968 a uvedení Verdiho Requiem na nádvoří Malé pevnosti
v Terezíně v letech 1965-1969. Ke konci Vajnarova ústeckého působení
byli angažováni dirigent Fr. Babický, tenorista V. Kvarda a J.
Pavlíček a barytonista E. Tůma, M. Smyčka a F. Havelka. V. Zítek
odešel do Národního divadla v Praze. V roce 1974 byl angažován
do Národního divadla i František Vajnar. Tím končí dvanáctileté
období ústecké opery. Současně odešel Fr. Babický do Liberce a
v Ústí zůstal jako jediný dirigent a sbormistr J. J. Wolf.
Po Vajnarově odchodu nastoupil do funkce šéfa opery dirigent Petr
Vronský. Ve svých osmadvaceti letech se stal nejmladším operním
šéfem v republice. V prvním roce svého působení připravil nové
inscenace Rusalky a Rigoletta, znovu nastudoval Carmen a převzal
některé Vajnarovy inscenace. Brzy po nástupu obnovil tradici koncertů
divadelního orchestru. Inscenační týmy tvořili i nově angažovaní
dirigenti Josef Kubica, Stanislav Macura, po jeho odchodu do Olomouce
Petr Jonáš a v době angažmá P. Jonáše v Istambulu anglický dirigent
Graham Buckland. Režiséry opery byli Norbert Snítil a Josef Novák.
Výtvarníkem scény byl Vladimír Landa a po jeho odchodu do Českých
Budějovic Ivo Žídek ml. a výtvarnicí kostýmů Růžena Brychtová.
P. Vronský také výrazně omladil sólistický ansámbl.
Ústeckému publiku se postupně představily sopranistky Alina Farná,
Natalie Romanová, Jitka Slavíčková a Jitka Soběhartová, altistky
Hana Kundertová, Jana Scholzeová, tenorista Karel Šádek, Karel
Kalaš a Jiří Železný, barytonisté Richard Haan a Miloš Krejčí,
basista Jaromír Vavruška a Vitalij Bíma. Za pět let svého ústeckého
působení P. Vronský nastudoval řadu operních titulů a dosáhl znamenitých
výsledků.
K největším patří bezesporu československá premiéra Donizettiho
Roberta Devreux, hraná na ústecké scéně pod názvem Královnin prsten.
Později operu natočil P. Vronský v plzeňském rozhlase, a to s
ústeckými sólisty, sborem a Plzeňským rozhlasovým orchestrem.
Pozoruhodného ohlasu dosáhly zejména opery Turandot, Růžový kavalír,
Piková dáma, Dvě vdovy, Příhody lišky Bystrouškya Figarova svatba.
V roce 1979 P. Vronský ústeckou scénu opustil. Získal nové angažmá
v Brně.
Rok 1979 byl ve znamení režiséra Norberta Snítila. Byl jmenován
šéfem opery a uvedl se novým dramaturgickým počinem - uvedením
Sukova a Zeyerova melodramatu Radúz a Mahulena ve spolupráci s
mosteckou činohrou. N. Snítil angažoval šéfdirigenta Jana Zbavitele.
Došlo k dalším změnám. P. Jonáš odešel do Istanbulu a dirigentem
se stal Jan Doležal. Po odchodu J. Doležala do Českých Budějovic
se taktovky ujal Miloš Krejčí.
N. Snítil angažoval nového sbormistra Michaela Lorence a Jaroslav
J. Wolf se již věnoval pouze dirigování. V inscenačních týmech
se spolu jako režiséři střídali N. Snítil a J. Novák. Změnám však
nebyl konec. I. Žídek ml. odešel do Prahy a na jeho místo nastoupil
výtvarník Vladimír Šrámek a po odchodu R. Brychtové do SRN nastoupila výtvarnice Dana Svobodová.
Počátkem 80. let se s operou rozloučili čtyři vynikající sólisté,
kteří věnovali ústecké scéně celý svůj umělecký život - sopranistky
Karla Janečková a Jarmila Krásová, altistka Marie Štréblová a
tenorista Karel Bím. Praha ústecké scéně odlákala sopranistku
Jitku Soběhartovou a do Olomouce odešel barytonista Richard Haan.
N. Snítil angažoval nové sólisty: sopranistku Blanku Beranovou,
Ilonu Bedrnovou, Miluši Ostatnickou, altistku Miroslavu Kalašovou,
tenoristy Jiřího Davida, Vojtěcha Filipa, barytonistu Vratislava
Kříže a basistu Jiřího Endršta.
Vrcholem Snítilovy tvůrčí éry se stala Janáčkova Káťa Kabanová.
Patřila k nejvýznamnějším inscenačním úspěchům Snítilovy mimořádné
režisérské dráhy. Snítilova dramaturgická koncepce vyrcholila
skvělou inscenací Gershwinovy opery Porgy a Bess. Mimořádnou pozornost
vzbudily rovněž inscenace Fausta, Toscy a Bludného Holanďana.
N. Snítil odešel po dvacetiletém angažmá v ústecké opeře v roce
1984 do Liberce.
Po Snítilově odchodu do Liberce v roce 1984 byl šéfem opery jmenován
dirigent Petr Jonáš. Jeho nejbližšími spolupracovníky se stali
dirigenti Jan Zbavitel, Miloš Krejčí, sbormistr a dirigent Michael
Lorenc, režisér Josef Novák a výtvarníci Vladimír Šrámek a Dana
Svobodová. J. Zbavitel v roce 1985 přešel do Brna, ale z angažmá
v Ankaře se vrátil dirigent J. J. Wolf. Po odchodu M. Lorence
do Prahy v roce 1988 převzal J. J. Wolf i vedení sboru.
V druhé polovině osmdesátých let se s operou rozloučil vynikající
sólista a dlouholetý člen ústecké scény basista Vladimír Zapletal,
do Prahy odešel tenorista Vojtěch Filip, barytonista Vratislav
Kříž a basista Vitalij Bíma. Liberec se stal cílem tenoristy Jiřího
Davida. Sopranistka Jitka Slavíčková nastoupila učit na konzervatoř
v Teplicích. P. Jonáš postupně angažoval nové sólisty: sopranistky
Zdenu Kloubovou, Emilii Lorencovou, Hanu Jonášovou, altistku Věru
Páchovou, tenoristu Pavla Ingeliho, barytonisty Dalibora Tolaše,
Jaromíra Březinu, Petra Matuzska, Vojtěcha Nalezence a basistu
Ladislava Mlejnka.
Jonášova éra byla předznamenána nutností přijmout na dlouhých
pět let rekonstrukci divadelní budovy. Opera přešla do nedalekého
Domu kultury. V posledních dvou letech před uzavřením divadla
byly na repertoáru skvosty operní literatury počínaje premiérou
Její Pastorkyně a konče premiérou Rusalky. Z dalších premiérových
inscenací se s největším ohlasem setkaly Offenbachovy Hoffmanovy
povídky, Pucciniho Bohema a Orffova Chytračka. Ale nejvýznamnějším
počinem bylo uvedení dvou československých premiér. Diváci shlédli
Verdiho Loupežníky a Donizettiho operu Marie Stuartovna.
Koncem roku 1986 připravila opera k 40. výročí svého vzniku slavnostní
cyklus představení, ve kterých hostovali významní umělci - někdejší
členové ústecké opery sólisté Naďa Kniplová, Jitka Soběhartová,
Natalie Romanová, Václav Zítek a dirigent Petr Vronský. Se svým
divadlem se opera na pět let rozloučila slavnostním představením
Prodané nevěsty a vzápětí začala hrát v upraveném kinosále Domu
kultury. První premiérou v náhradním provozu byly dvě jednoaktové
opery - Máchova Polapená nevěra a Martinů Ženitba. Svým způsobem
provizorní podmínky neubraly souboru na kvalitě. Inscenace těchto
děl byla tak úspěšná, že za ně ústecká opera získala hlavní cenu
v Divadelní žatvě 1987. Poslední významnou událostí v Jonášově
éře je úspěšný zájezd operního souboru do Dánska v roce 1989,
kde ústečtí uvedli Mozartovu operu Don Giovanni a Figarovu svatbu,
nastudované v italském originálním textu a koncert z Mozartova
díla. Po návratu z Dánska náhle zemřel vynikající ústecký sólista
tenorista Jiří Železný.
Začátkem roku 1990 odešel P. Jonáš z funkce šéfa opery a byl jmenován
ředitelem Státního divadla. Po Jonášově odchodu se opery ujal
dirigent J. J. Wolf. Na začátku sezóny 1990-1991 byl do funkce
šéfa opery jmenován dirigent Václav Urban a od roku 1991 byl řízením
opery opět pověřen J. J. Wolf. Sólisté Zdena Kloubová a Dalibor
Tolaš odešli do Plzně. Blanka Beranová a Emilie Lorencová získaly
angažmá v Olomouci. Do ústecké opery nastoupila sopranistka Ivana
Hybešová a dirigent Jan Boucher. Režisér Josef Novák přešel do
Brna a do opery se vrátil jako režisér a dramaturg Norbert Snítil.
Bohužel v červnu 1991 Norbert Snítil náhle zemřel.
Začátkem nové sezóny nastoupil jako režisér Rudolf Málek. Nejúspěšnějšími
premiérami Wolfovy a Urbanovy éry byly Smetanovy Dvě vdovy a Verdiho
Rigoletto. Operní soubor získal úspěchy také v zahraničí. Ve Finsku
Smetanovou Hubičkou a v Belgii i v Dánsku Mozartovou Figarovou
svatbou. Od r. 1990 operní soubor vystupoval pravidelně v saské
Žitavě.
V roce 1992 do funkce šéfa opery nastoupil František Babický a
sbormistrem se stal prof. Tomáš Fiala. Hned po nástupu začal Fr.
Babický intenzívně pracovat s orchestrem i sólisty na přestudování
Dvořákovy Čerta a Káči, vzápětí i Dvořákovy Rusalky.