Národnostní poměry v 2. pol. 19. stol.
Prvním větším, byť nesmělým, mezníkem národnostních sporů se stal rok 1848. Celkové myšlení obyvatel města před rokem 1848 velmi výstižně ve svých vzpomínkách popsal podnikatel a politik Carl Georg Wolfrum. Poměry v Ústí v r. 1843 charakterizoval následovně - o jakýchkoli politických názorech nebylo ani slechu. Došlo-li ve světě k čemukoli, probíralo se háklivé téma šeptem ve stručných poznámkách. Celkově se však věřilo, že se koneckonců v Rakousku přece jen žije o něco lépe, než například v Německu.Rok 1848 vše změnil. Francouzská únorová revoluce se přenesla do dalších evropských zemí, také do rakouské monarchie. Měšťané se začali politicky plně angažovat. Nejprve za obecnou liberalizaci života, byl hanoben Metternich a skloňovala se slova jako konstituce, svoboda tisku, národní gardy ap. Posléze se začaly prosazovat také osobnější zájmy, ať již komunálního charakteru - od zavedení přívozu na Labi po ryze soukromé, např. levnější ceny piva.
V půli dubna byla také v Ústí n. L. založena národní garda. Důstojníky byli zvoleni Wilhelm Klepsch, Emanuel Homolka, Vincenz Klepsch, Anton Strohschneider, Florian Nitsche, Adolf Hüber, Wenzel Werner, Carl Mennert. Starost přinášelo od počátku vyzbrojení gardy, ceny rostly astronomicky. Až v červenci se díky jisté podpoře magistrátu podařilo z části tuto záležitost napravit, garda si mohla opatřit asi 50 pušek. Později za velkého jásotu obyvatel z Ústí i okolí byl také vysvěcen prapor - na jedné straně s vyobrazením zemského patrona svatého Václava, na straně druhé městského znaku.
S průběhem revolučního roku narůstalo nacionální cítění českých i německých obyvatel v zemi. Počáteční společná touha po liberalizaci poměrů se nakonec změnila v počátek národnostních předsudků a nedorozumění, jež se pak vyvíjela po následující desetiletí. V Ústí samotném došlo k potyčce již v průběhu masopustu, kdy byli čeští dělníci ze stavby železnice snad svým předákem poštváni proti německým účastníkům masopustního průvodu za příslib peněžní odměny. Je však otázka, zda se vzhledem k nepříliš elitní skladbě těchto dělníků nejednalo spíše o konflikt se sociálním podtextem. Nicméně německá vlastivěda, ale již také Carl Georg Wolfrum události interpretují jako jednoznačně nacionální.
Katalyzátorem vzájemně negativních vztahů pak byl samozřejmě odmítavý postoj české strany ke sněmu ve Frankfurtu n. M., který si kladl za cíl na liberálním základě - odtud pak také výtky o zradě na liberalismu - sjednotit Německo i s Rakouskem, včetně českých zemí - (územní realita celé monarchie však respektována nebyla, jednalo se především o země Německého spolku), do kterého byly v dubnu vypsány volby. Notoricky známé je odmítnutí Palackého zúčastnit se těchto voleb, podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána, neboť Češi byli bráni spíše na úrovni kmenové než národnostní, třebaže na straně druhé existovala velká snaha Čechy pro Frankfurt získat.
Valná část německého obyvatelstva v monarchii před revolucí preferovala liberalismus nad národnostní otázkou. Volba mezi velkoněmeckým a maloněmeckým řešením však zdaleka ještě neznamenala, že ti, jež prosazovali velkoněmeckou variantu, zároveň nepreferovali významnou roli Rakouska v této dimenzi. Všeobecná nechuť se projevovala vůči Slovanskému sjezdu, který se konal v červnu v Praze. Odtud také jednoznačně negativní ohlas na červnové povstání v Praze. Myšlení ústeckých obyvatel rovněž ovlivňovali němečtí studenti, kteří městem projížděli do Vídně a zpět do Saska či Pruska.
V Ústí nad Labem se 18. června konala velká schůze, kterou organizoval Německý spolek z Teplic. Němci přicházeli z blízkého okolí i vzdálenějších míst, počet účastníků se odhadoval až na 5 000. Parníkem přijelo asi 70 Sasů, mezi nimi byli i někteří význačnější političtí představitelé, např. dr. Göschen, předseda německého spolku v Lipsku, a profesor dr. Heinrich Wuttke, které přivítal dr. Stradal z Teplic. Shromáždění se konalo na Větruši a oba pánové také hovořili o posílení německého vědomí a v podstatě ve velkoněmeckém duchu. Další saský účastník, právník Marschall von Biberstein z Drážďan, pozdvihl jednu z velkoněmeckých vlajek, jimiž byla obklopena tribuna, se slovy: "tuto vlajku vám přinesli Sasové, noste ji na památku této slavnosti sbratření". V průběhu schůze došla zpráva o porážce povstání v Praze a zatčení Petra Fastera a barona Franze Villaniho. Dr. Göschen obratem navrhl zaslání pozdravné adresy knížeti Windischgrätzovi. Jednání pak pokračovala následujícího dne v Teplicích a současně byla uspořádána slavnost také v Sasku. Na události reagoval 28. června 1848 prof. J. A. Helfert v prohlášení k ústeckým mužům otištěném v Prager Zeitung, v němž varoval před snahami odtrhnout severní Čechy od Rakouska a připojit je k Sasku.
Přes toto jednoznačně proklamované národní německé cítění, nelze je v této době ještě chápat jako nacionalismus v moderním slova smyslu, jedná se spíše ještě o hledání identity. Nadto nezanedbatelná část německých obyvatel také zde, v Ústí, zůstávala na bázi zemského vlastenectví.
Politická a národní euforie však nezastavila rozvoj města, ale také je neuchránila před obecnými hospodářskými těžkostmi. Pokračovala výstavba železnice a s ní se měnila tvář města v jejím blízkém okolí.
S rokem 1849 dochází ve městě k postupné rezignaci na politickou aktivitu. Ještě se sice slavilo výročí konstituce a uctěni byli mrtví vídeňské revoluce, reziduem událostí předchozího roku byla však také stížnost krajského úřadu, jenž se z pověření c. k. gubernialního vícepresidenta obrátil na ústecký magistrát, zda skutečně místní národní garda pochodovala s velkoněmeckými barvami - s odkazem na výše popsanou červnovou schůzi v minulém roce. Městská rada odpověděla, že citované shromáždění nebylo svoláno ústeckými měšťany, ale "Konstitučním spolkem" v Teplicích a Litoměřicích, čímž nebylo v moci města čemukoli zabránit a řečníci byli navíc údajně varováni, aby nemluvili nezdvořile o vládní reformě a císařském domě, tudíž shromáždění fakticky nemohlo mít politický efekt.
Následujícího roku vstoupila v platnost nová správní reforma a jedním z jejích prvních kroků bylo, že roku 1851 byla ukončena činnost národních gard - výzbroj čítající 1 prapor, 61 pušek, 70 bajonetů, 4 bubny musela být odevzdána.
Národní faktor zůstal po delší dobu utlumen, nejen díky vnitropolitické situaci v monarchii, překryt byl i hospodářským rozmachem města. Bylo-li toto ve sledované době ještě ve stínu Teplic nebo Litoměřic, vypracovávalo se postupně mezi nejvýznamnější města monarchie.
Pro rostoucí sebevědomí města bylo důležitým počinem založení vlastních novin. Až do padesátých let 19. století byly čteny především pražské noviny, v prvé řadě Bohemia, a pak noviny okolních měst, zejména litoměřické, vlastní noviny město Ústí nemělo. Nakonec se úkolu, městu zajistit týdeník, ujal podnikatel a politik Carl Georg Wolfrum.
