Časopisy
Nejstarší ústecký časopis je vedle od roku 1868 vycházejícího
úředního Bezirksverordnungsblattu poněkud tajemný titul Der deutsche
Briefmarkensammler, orgán pro povšechné zájmy sběratele známek.
Jednalo se patrně o nejstarší takto tematicky zaměřený časopis
svého druhu v monarchii. Vyšla tři čísla.
Již v rámci Elbezeitung zmiňovaný Klutschak vydával Umschau. I
pozdější splynutí s Elbezeitung jim ponechalo lidový obsah, kromě
kalendáře na 14 dní obsahoval i populárně vědecké články. Klutschak
vydával rovněž časopis Stunde der Rast. Vycházely dále časopisy
spolkové, např. stenografické - 1876/77 dva ročníky měsíčníku
Mitteilungen des Gabelsberger Stenographenvereines Aussig a 1883-1886
Aussiger Stenographischen Monatsblätter. Další zejména turistické
časopisy tematicky přesahovaly městský rámec a jsou zmiňovány
v kapitole o vlastivědě. Pro přehled a informaci o městských poměrech
vycházely také adresáře.
Padesátá léta vítězstvím neoabsolutismu utlumila také na jistou
dobu emancipační snahy jednotlivých národů monarchie. Národnostní
cítění neněmeckých obyvatel bylo však jitřeno řadou opatření,
v neposlední řadě důsledným prosazováním němčiny jako univerzálního
státního jazyka ve smyslu užitečnosti pro každého jednotlivého
občana. Tento vývoj byl dále podporován skutečností, že se zatím
silné podnikatelské kruhy rekrutovaly především z německy mluvících
vrstev, stejně tak jako existence německých universit podporovala
výchovu německy mluvící byrokracie. Dochází tedy k situaci, kdy
německé obyvatelstvo monarchie se sice cítí politicky rovněž potlačeno,
nicméně národnostně bylo de facto centrální byrokracií preferováno,
a tak se na jedné straně v očích ostatních národů do značné míry
stává totožným s neoabsolutismem, na straně druhé se začíná považovat
za jedinou státotvornou sílu v zemi.
Tyto skutečnosti se v plné míře projevily v roce 1859, v postoji
k italské válce. Ústí se vyhnulo pobytu vojsk, o to více obyvatelstvo
válku prožívalo. Atmosféru udržovaly transporty vojska směřující
do Lombardie, občané reagovali zakládáním vlasteneckých spolků,
sestavoval se sbor dobrovolníků, nechyběly oslavné básně (báseň
Deutscher Marsch - Německý pochod aj.), karikatury Napoleona III.
atd. Porážky rakouských vojsk, jež vyvrcholily v bitvě u Solferina,
naopak způsobily těžké deprese. Avšak ještě definitivně nerozhodly
o porážce rakouských ambicí v otázce sjednoceného Německa - ty
padly až v roce 1866.
Německé cítění se také odráželo v široké aktivitě, jež byla věnována
uctění stého výročí narození význačného německého básníka Friedricha
Schillera. V Aussiger Anzeigeru byla 22. října uveřejněna výzva
ke sbírce pro nadaci Deutsche Schiller-Stiftung se sídlem v Drážďanech,
19. listopadu se dočítáme o vzpomínkové slavnosti. Celkové vyznění
poměrně přesně dokumentuje dvojverší "In heiliger Glut fürs
Edle und Schöne / Wird Deutschland stets in sich auch einig sein"
(Ve svatém nadšení pro ryzost a krásu / se Německo také stane
jednotným).
Porážka v Itálii a události související včetně hrozícího bankrotu
nakonec vedly k pádu Bachova neoabsolutismu a k liberálnějším
krokům vlády. Jednalo se ale o vývoj polovičatý, což se odrazilo
i v národnostní problematice. Česká strana kromě toho nadále prosazovala,
byť umírněným způsobem, své emancipační požadavky, a tak definitivně
zmizela představa Čechů jako součásti německého národa.
Říjnový diplom (vydaný 20. října) z roku 1860, jenž se do jisté
míry snažil respektovat zemskou realitu, byl národy monarchie
přijat různě, němečtí liberálové v ústupu od centralismu pociťovali
jisté ohrožení (na rozdíl např. od Maďarů, kterým se naopak zemské
kompetence zdály nedostačující). Státní ministr Agenor Romunald
hr. Goluchowski, jenž byl pověřen vypracováním jednotlivých zemských
zřízení a volebních řádů v neuherské části monarchie byl stále
více pod vlivem nejrůznějších loby, vesměs těch nejvlivnějších,
tj. nejen již zmíněných německých liberálů, ale např. také kardinála
Josepha Otmara von Rauschera. Goluchowského pozice byla stále
vratší a nakonec byl státním ministrem na jeho místě 13. prosince
1860 jmenován Anton von Schmerling.
Schmerling byl přesvědčeným německým centralistou a nebyl součástí
vysoké aristokracie. S neoabsolutismem spjat nebyl, tudíž měl
šanci získat důvěru liberálnější společnosti. Jeho snahou bylo
formálně zachovat zemskou samostatnost, nicméně bez formálních
pravomocí. Stal se okamžitě velmi populární osobností německých
kruhů, v nichž byl považován za superosvícence. Tak byl také jmenován
v roce 1861 čestným občanem města Ústí nad Labem, za přispění
Carla Georga Wolfruma.
Na zemském sněmu probíhaly také diskuse o školství. Ani ze strany
německých liberálů v podstatě nebylo námitek proti zakládání českých
středních škol jako takových, problém vznikl tehdy, prosazoval-li
se na dosud německých školách druhý zemský jazyk. Tak byla například
litoměřickému gymnasiu v prosinci 1861 přikázána dvojjazyčná výuka,
a to vyvolalo protesty ve velikém rozsahu i v Ústí, neboť zde
dosud gymnasium nebylo, a tudíž se tento problém týkal i zdejších
obyvatel.
Zásadní podíl na profilování německého, ale i českého národního
povědomí měly od šedesátých let 19. století spolky. "Boj
o školu" výrazně podpořil roku 1880 založený německý školský
spolek - Schulverein ve Vídni, v Ústí nalezneme již r. 1881 první místní organizaci mužů. Tělocvičné spolky se také
zdaleka nevěnovaly jen kultuře těla, svědčí o tom i v roce 1861
proběhlá sbírka ústeckých občanů na pomník zakladatele německého
Turnvereinu Ludwiga Jahna, a především činnost spolku samého.
Samozřejmě i řada dalších spolků se prezentovala podobným způsobem.
Ani Schmerlingův centralismus, jak se nakonec ukázalo, nepřinesl
Rakousku řešení problémů. Monarchie byla Pruskem zapletena do
společné války o Šlesvik a Holštýn, jež byla počátkem definitivního
konce rakouských ambicí v Německu. V čele Pruska od roku 1862
stál kancléř Otto von Bismarck a jeho cílem bylo sjednocení Německa
pod pruským vedením. Poslední ránu Rakousko utržilo v roce 1866
drtivou porážkou v bitvě u Hradce Králové. Samozřejmě se objevuje
logická otázka, jak se k tomuto vývoji stavěli němečtí občané
českých zemí. Sledujeme-li reakce v Aussiger Anzeigeru, další
noviny severočeského regionu a ostatní prameny, lze konstatovat,
že jak pro Ústí a vůbec celý region je symptomatická loajalita
k Vídni. Ve prospěch rakouských vojsk ve Šlesvicku se konaly roku
1864 sbírky, také v roce 1866 zůstali zdejší němečtí obyvatelé
věrni. Zároveň je však třeba uvést, že na straně druhé se neprojevovala
žádná nenávist vůči Prusku, ani po začátku války nejsou zaznamenány
negativní reakce. A u Ústečanů ještě loyalitu vůči Habsburkům
mohl posílit resentiment blízkých kontaktů se Saskem, jež bojovalo
na rakouské straně.