Časopisy

Nejstarší ústecký časopis je vedle od roku 1868 vycházejícího úředního Bezirksverordnungsblattu poněkud tajemný titul Der deutsche Briefmarkensammler, orgán pro povšechné zájmy sběratele známek. Jednalo se patrně o nejstarší takto tematicky zaměřený časopis svého druhu v monarchii. Vyšla tři čísla.

Již v rámci Elbezeitung zmiňovaný Klutschak vydával Umschau. I pozdější splynutí s Elbezeitung jim ponechalo lidový obsah, kromě kalendáře na 14 dní obsahoval i populárně vědecké články. Klutschak vydával rovněž časopis Stunde der Rast. Vycházely dále časopisy spolkové, např. stenografické - 1876/77 dva ročníky měsíčníku Mitteilungen des Gabelsberger Stenographenvereines Aussig a 1883-1886 Aussiger Stenographischen Monatsblätter. Další zejména turistické časopisy tematicky přesahovaly městský rámec a jsou zmiňovány v kapitole o vlastivědě. Pro přehled a informaci o městských poměrech vycházely také adresáře.

Padesátá léta vítězstvím neoabsolutismu utlumila také na jistou dobu emancipační snahy jednotlivých národů monarchie. Národnostní cítění neněmeckých obyvatel bylo však jitřeno řadou opatření, v neposlední řadě důsledným prosazováním němčiny jako univerzálního státního jazyka ve smyslu užitečnosti pro každého jednotlivého občana. Tento vývoj byl dále podporován skutečností, že se zatím silné podnikatelské kruhy rekrutovaly především z německy mluvících vrstev, stejně tak jako existence německých universit podporovala výchovu německy mluvící byrokracie. Dochází tedy k situaci, kdy německé obyvatelstvo monarchie se sice cítí politicky rovněž potlačeno, nicméně národnostně bylo de facto centrální byrokracií preferováno, a tak se na jedné straně v očích ostatních národů do značné míry stává totožným s neoabsolutismem, na straně druhé se začíná považovat za jedinou státotvornou sílu v zemi.

Tyto skutečnosti se v plné míře projevily v roce 1859, v postoji k italské válce. Ústí se vyhnulo pobytu vojsk, o to více obyvatelstvo válku prožívalo. Atmosféru udržovaly transporty vojska směřující do Lombardie, občané reagovali zakládáním vlasteneckých spolků, sestavoval se sbor dobrovolníků, nechyběly oslavné básně (báseň Deutscher Marsch - Německý pochod aj.), karikatury Napoleona III. atd. Porážky rakouských vojsk, jež vyvrcholily v bitvě u Solferina, naopak způsobily těžké deprese. Avšak ještě definitivně nerozhodly o porážce rakouských ambicí v otázce sjednoceného Německa - ty padly až v roce 1866.

Německé cítění se také odráželo v široké aktivitě, jež byla věnována uctění stého výročí narození význačného německého básníka Friedricha Schillera. V Aussiger Anzeigeru byla 22. října uveřejněna výzva ke sbírce pro nadaci Deutsche Schiller-Stiftung se sídlem v Drážďanech, 19. listopadu se dočítáme o vzpomínkové slavnosti. Celkové vyznění poměrně přesně dokumentuje dvojverší "In heiliger Glut fürs Edle und Schöne / Wird Deutschland stets in sich auch einig sein" (Ve svatém nadšení pro ryzost a krásu / se Německo také stane jednotným).

Porážka v Itálii a události související včetně hrozícího bankrotu nakonec vedly k pádu Bachova neoabsolutismu a k liberálnějším krokům vlády. Jednalo se ale o vývoj polovičatý, což se odrazilo i v národnostní problematice. Česká strana kromě toho nadále prosazovala, byť umírněným způsobem, své emancipační požadavky, a tak definitivně zmizela představa Čechů jako součásti německého národa.

Říjnový diplom (vydaný 20. října) z roku 1860, jenž se do jisté míry snažil respektovat zemskou realitu, byl národy monarchie přijat různě, němečtí liberálové v ústupu od centralismu pociťovali jisté ohrožení (na rozdíl např. od Maďarů, kterým se naopak zemské kompetence zdály nedostačující). Státní ministr Agenor Romunald hr. Goluchowski, jenž byl pověřen vypracováním jednotlivých zemských zřízení a volebních řádů v neuherské části monarchie byl stále více pod vlivem nejrůznějších loby, vesměs těch nejvlivnějších, tj. nejen již zmíněných německých liberálů, ale např. také kardinála Josepha Otmara von Rauschera. Goluchowského pozice byla stále vratší a nakonec byl státním ministrem na jeho místě 13. prosince 1860 jmenován Anton von Schmerling.

Schmerling byl přesvědčeným německým centralistou a nebyl součástí vysoké aristokracie. S neoabsolutismem spjat nebyl, tudíž měl šanci získat důvěru liberálnější společnosti. Jeho snahou bylo formálně zachovat zemskou samostatnost, nicméně bez formálních pravomocí. Stal se okamžitě velmi populární osobností německých kruhů, v nichž byl považován za superosvícence. Tak byl také jmenován v roce 1861 čestným občanem města Ústí nad Labem, za přispění Carla Georga Wolfruma.

Na zemském sněmu probíhaly také diskuse o školství. Ani ze strany německých liberálů v podstatě nebylo námitek proti zakládání českých středních škol jako takových, problém vznikl tehdy, prosazoval-li se na dosud německých školách druhý zemský jazyk. Tak byla například litoměřickému gymnasiu v prosinci 1861 přikázána dvojjazyčná výuka, a to vyvolalo protesty ve velikém rozsahu i v Ústí, neboť zde dosud gymnasium nebylo, a tudíž se tento problém týkal i zdejších obyvatel.

Zásadní podíl na profilování německého, ale i českého národního povědomí měly od šedesátých let 19. století spolky. "Boj o školu" výrazně podpořil roku 1880 založený německý školský spolek - Schulverein ve Vídni, v Ústí nalezneme již r. 1881 první místní organizaci mužů. Tělocvičné spolky se také zdaleka nevěnovaly jen kultuře těla, svědčí o tom i v roce 1861 proběhlá sbírka ústeckých občanů na pomník zakladatele německého Turnvereinu Ludwiga Jahna, a především činnost spolku samého. Samozřejmě i řada dalších spolků se prezentovala podobným způsobem.

Ani Schmerlingův centralismus, jak se nakonec ukázalo, nepřinesl Rakousku řešení problémů. Monarchie byla Pruskem zapletena do společné války o Šlesvik a Holštýn, jež byla počátkem definitivního konce rakouských ambicí v Německu. V čele Pruska od roku 1862 stál kancléř Otto von Bismarck a jeho cílem bylo sjednocení Německa pod pruským vedením. Poslední ránu Rakousko utržilo v roce 1866 drtivou porážkou v bitvě u Hradce Králové. Samozřejmě se objevuje logická otázka, jak se k tomuto vývoji stavěli němečtí občané českých zemí. Sledujeme-li reakce v Aussiger Anzeigeru, další noviny severočeského regionu a ostatní prameny, lze konstatovat, že jak pro Ústí a vůbec celý region je symptomatická loajalita k Vídni. Ve prospěch rakouských vojsk ve Šlesvicku se konaly roku 1864 sbírky, také v roce 1866 zůstali zdejší němečtí obyvatelé věrni. Zároveň je však třeba uvést, že na straně druhé se neprojevovala žádná nenávist vůči Prusku, ani po začátku války nejsou zaznamenány negativní reakce. A u Ústečanů ještě loyalitu vůči Habsburkům mohl posílit resentiment blízkých kontaktů se Saskem, jež bojovalo na rakouské straně.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola