Ústí nad Labem za prusko-rakouské války roku 1866
Již během jarních měsíců roku 1866 se stávalo stále zřejmějším,
že prusko-rakouský spor bude vyřešen válečnou cestou. Rakousko
proto vyhlásilo 29. dubna mobilizaci Severní armády. V březnu
však rakouské velení rozhodlo o rozmístění jednotek 1. armádního
sboru generála Clam-Gallase v severních a východních Čechách.
Přestože přední zemské deníky uvažovaly o možnosti války již od
počátku roku a od konce března již otevřeně hovořily o válečných
přípravách, velká část obyvatel severních Čech si válečnou hrozbu
připustila až v souvislosti s rozmisťováním rakouských vojenských
jednotek. Výjimku zřejmě netvořilo ani obyvatelstvo Ústí nad Labem,
kam byla rakouská posádka umístěna v polovině května. Tvořily
ji oddíly pěších pluků Haugwitz a Würtemberg, složené převážně
z vojáků italské národnosti. Současně s příchodem vojska byla
také zveřejněna výzva ke vstupu dobrovolníků do armády za zvýhodněných
podmínek. Rakouské velení usilovalo o vytvoření co nejlepších
vztahů mezi armádou a jejími hostiteli. Kromě dodržování vojenské
disciplíny a bezvadného vojenského vystupování měly tomuto účelu
sloužit i vojenské koncerty, pořádané pro obyvatele posádkových
měst. Ústí nečinilo výjimku a tak první koncert se uskutečnil
na konci května a tato akce se setkala s vřelým přijetím u civilního
obyvatelstva. Další podobná akce byla uspořádána 14. června.
Na zvýšený zájem o vývoj situace zareagoval v té době i ústecký
týdeník Aussiger Anzeiger, zaměřený dříve převážně jen na zábavnou
četbu a místní zpravodajství. Jeho redakce začala zařazovat i
zprávy o mezinárodní situaci, na obsazení Holštýnska pruskou armádou
zareagovala ostře protiprusky laděným fejetonem.
Hrozba války byla stále zřetelnější. To se také projevilo v projevech
představitelů města a okresu. Ústecké okresní zastupitelstvo odeslalo
ze svého zasedání 7. června pozdravný dopis císaři, v němž panovníka
ubezpečovalo svou věrností. Městské zastupitelstvo zahájilo přípravy
na zajištění péče pro raněné rakouské vojáky. V polovině června
mělo město prostředky na desek lůžek. Potýkalo se přitom se značnými
hospodářskými problémy, vystupňovanými ještě poté, co byla v důsledku
válečných opatření zastavena lodní a později i železniční doprava,
následkem čehož uvázl i pohyb surovin a zboží a v okrese stoupala
nezaměstnanost.
Tyto problémy řešilo obecní zastupitelstvo na mimořádném zasedání
21. června. Otázku nezaměstnanosti měla částečně řešit výstavba
silnice na Stříbrníky, která měla poskytnout několik pracovních
příležitostí. Denní plat dělníka byl stanoven na 50 krejcarů.
Současně představitelé města přijali několik opatření týkajících
se válečných událostí: uvolnění prostoru k potřebě armády, uschování
ústeckých cenných papírů v královské české zemské pokladně v Praze.
Opatření, která obecní zastupitelstvo přijalo, byla zveřejněna
o dva dny později v Aussiger Anzeiger. Na titulní straně tohoto
čísla byly místo tradiční zábavné četby na pokračování otištěny
manifesty rakouského císaře a saského krále, oznamující vyhlášení
války. Zařazení těchto dokumentů bylo poněkud opožděné. Pruská
Labská armáda vpadla do Saska už 15. června a o tři dny později
vstoupila bez boje do Drážďan. Saské vojsko ustoupilo po předchozí
dohodě s rakouským velením na české území, kde se u Teplic spojilo
s jednotkami Clam-Gallasova sboru. Manifest rakouského císaře
byl vydán 17. června. V době, kdy jej ústecký týdeník otiskl,
překročily již pruské jednotky na mnoha místech české hranice.
V dalších dnech pak postupovaly bez větších potíží k přechodům
přes Jizeru u Turnova a Mnichova Hradiště.
Ústí, stejně jako další okresy na levém břehu Labe, bylo stranou
tohoto postupu. Přesto i zde se činila mimořádná opatření. 26.
června byla z měšťanů sestavena bezpečnostní stráž dohlížející
na pořádek ve městě. Obecní zastupitelstvo totiž muselo převzít
mnohé z povinností státních úřadů, které se pod dojmem postupujících
pruských vojsk přemístily do bezpečnějších Litoměřic. V době od
28. června do 6. července opustili město úředníci. 28. července projel městem
opožděný saský oddíl, když již předtím opustila město rakouská
posádka. Poslední vojáci, působící ve městě, patřili k ženijnímu
oddílu, který měl za úkol přerušit komunikace, vedoucí do Děčína.
Přerušením poštovního, telegrafního i železničního spojení se
Ústí ocitlo v izolaci, podobně jako většina dalších severočeských
měst. Jeho obyvatelé tedy neměli možnost sledovat průběh války
a o událostech na bojištích se dozvídali opožděně. 30. června
přinesl Aussiger Anzeiger zprávu o rakouském vítězství u Custozzy
24. června a o údajném dalším vítězství, kterého rakouský 6. armádní
sbor dobyl u Mnichova Hradiště 28. června. List se dopustil hned
několika chyb. Boj u Mnichova Hradiště skončil porážkou rakouského
1. armádního sboru, zatímco 6. armádní sbor byl o den dříve poražen
u Náchoda. Podobné dezinformace však v této době nebyly výjimečné.
O skutečném stavu věcí se Ústečané dověděli až 6. července, kdy
do města přijeli první pruští vojáci. Hlídka složená z šesti dragounů
vedených mladým poručíkem, měla za úkol zajistit telegraf a úřední
korespondenci pošty. Velitel této hlídky zároveň informoval starostu
Strohschneidera a radního Carla Georga Wolfruma o pruském vítězství
u Hradce Králové.
Další pruští vojáci přijeli do města 10. července. Jednalo se
o oddíl 85 husarů zeměbrany. Najedli se v hostincích U zlaté koruny
a U anděla, starosta musel zatím urychleně zajistit krmení pro
koně. Když se Prusové dověděli, že nejbližší rakouská posádka
se nachází v Terezíně, odjeli v doprovodu ústeckého stavebního
podnikatele C. Homgrena, původem Prusa, do Podmokel. Holmgren
údajně poskytl Prusům cenné služby, za což se k němu po jeho návratu
chovali Ústečtí s neskrývaným odporem.
Skutečná okupace města nastala však až 13. července, kdy do Ústí
přijel generál von Bentheim, velitel 1. záložního sboru, se svým
štábem a dále štáb 5. záložní baterie se silným doprovodem (více
než 2 000 mužů). Starostovi Strohschneiderovi bylo nařízeno zajistit
dostatek ubytovacích prostorů. Ještě téhož dne předložili Prusové
i své požadavky, týkající se stravování vojska - 8 tučných volů,
5 000 liber chleba, 250 měřic ovsa a 100 tolarů pokuty - to vše
do druhého dne. Starosta okamžitě svolal městské zastupitelstvo
a ještě téhož dne vyslal městského tajemníka Franze Mallyho do
Přestanova, Dobětic a Stříbrníků k zajištění části požadovaných
rekvizic.
Téhož dne však došlo k nečekanému konfliktu. Krátce po poledni
dorazila do Střekova rakouská hlídka, která byla ráno vyslána
z terezínské pevnosti na průzkum. Po příjezdu do Střekova spatřili
Rakušané na vaňovském břehu odpočívající Prusy. Vypálili na ně
několik ran a dva z nich zranili. Mezi Prusy okamžitě nastal poplach,
proti Střekovu bylo vypáleno několik dělostřeleckých ran. Rakouští
vojáci odjeli beze ztrát, za konflikt však muselo zaplatit civilní
obyvatelstvo. Pruský velitel města von Renz nařídil pod pohrůžkou
trestu smrti odevzdat do 4 hodin odpoledne všechny střelné zbraně.
Poté byly pruským velením vyžádány mimořádné rekvizice doutníků,
koňaku a vína, později bylo pro potřeby vojska zrekvírováno několik
koní. Následujícího dne však Prusové odtáhli. Novou posádku město
dostalo až 2. srpna. Do konce okupace Čech pak pobývalo v Ústí
5,5 tisíce pruských vojáků.
Mezitím muselo ústecké obecní zastupitelstvo řešit nový problém.
V době, kdy probíhala v Mikulově jednání o příměří, přišlo rakouské
velení s návrhem na vybudování zeměbrany, která měla vést v pruském
týlu jakousi partyzánskou válku. 28. července se do města dostavil
okresní hejtman Schedlbauer, který toto rozhodnutí oznámil sezvaným
obecním představeným. Shromáždění reagovalo značně rozpačitě.
Ústecké zastupitelstvo se k této otázce vrátilo na zasedání 31.
července, kdy bylo rozhodnuto vyžádat si od místodržitelství objasnění
"nepochopitelného" nařízení. 26. července byly však
v Mikulově dohodnuty předběžné mírové podmínky, které byly vůči
Rakousku relativně mírné. Úvahy o budování zeměbrany už tedy nebyly
na místě.
Srpnová okupace Ústí se obešla bez násilných střetů mezi pruskými
vojáky a civilním obyvatelstvem. Pruské zemské velení navíc vydalo
nařízení, které mělo zabránit dalšímu vybírání potravin od civilního
obyvatelstva. Přesto byl závěr pruské okupace Ústí poznamenán
tragickou událostí. Pruské jednotky totiž zavlekly do města choleru.
11. srpna zemřela její první oběť, roční dcera nádeníka Seiferta.
Během následujících měsíců onemocnělo cholerou dalších 160 osob,
z nichž 93 zemřelo. Poslední případ onemocnění se objevil 21.
listopadu.
I přes zmíněné ztráty patřil ústecký okres mezi ty, které utrpěly
pruskou okupací relativně nejméně. Hlavní voje pruské armády táhly
jinými okresy, na Ústecku také nedošlo k žádné významnější bojové
akci. Další štěstí pro město bylo, že zejména v prvním období
pruské invaze nedošlo k dlouhodobější okupaci. Jeho obyvatelé
tak byli ušetřeni mimořádně vysokých rekvizic, které museli odvádět
např. obyvatelé Frýdlantu, Liberce či Turnova. Členové obecního
zastupitelstva však museli v době okupace projevit stejné organizační
schopnosti jako jejich kolegové z postiženějších okresů, když
muselli po odchodu státních úřadů převzít všechny jejich povinnosti
na svábedra.
Prameny
Aussiger Anzeiger, 19. května - 30. června 1866. Archiv města
Ústí n. L. , fond Archiv města Ústí nad Labem 1325-1945, Protokoly
zasedání obecního zastupitelstva 1866-1870, s. 149-151, Vojenské
záležitosti, 1860-1866, Vyhláška vrchního gubernátora pro Království
české von Falkensteina z 18. srpna 1866.
Literatura
J. Bouček, Válečné události na Ústecku roku 1866. In: Historický
sborník Ústecka, Ústí nad Labem 1967. A. Jahnel, Chronik der preußischen
Invasion des nördlichen Böhmen im Jahre 1866, Liberec 1867. F.
J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960.
Prusko-rakouská válka vyhrotila také vnitropolitickou krizi, jejímž
výsledkem byl dualismus, rakousko-uherské vyrovnání, s nímž se
musely smířit ostatní části monarchie a složité to pochopitelně
bylo zejména pro českou politickou reprezentaci. Trialismus nebyl
reálný, kromě jiného pro zásadní negativní postoj českých Němců.
Válka s Francií a následné sjednocení Německa pod Pruskem zpočátku
vyvolalo zdrženlivé komentáře, v Aussiger Anzeigeru se k problému
v uvedené formě vyslovil Carl Georg Wolfrum. Krátce poté však
začalo docházet v myšlení části německých občanů k výrazným změnám,
jež se nakonec v Ústí projevily v odporu proti Wolfrumovi coby
představiteli původně pružné liberální, nyní spíše statické ústavní
strany. Ve městě se po roce 1870 ustavil podobně jako v dalších
městech mladoněmecký okruh, jehož čelní představitelé byli dr.
Karl Pickert a dr. Alfred Knoll, kteří začali vytvářet vůči Wolfrumovi
opozici. Pickert byl navíc roku 1870 zvolen do říšské rady, kde
již od roku 1867 zasedal Wolfrum. V dalším roce Mladoněmci vytvořili
vlastní parlamentní seskupení, tzv. pokrokový klub, a dr. Knoll
národ již považoval za snad více než ústavu. Německé národně naladěné
kruhy v Ústí rovněž nacházely inspiraci a spolupráci s podobně
laděnými vrstvami v Litoměřicích. Nikoli nepodstatným katalyzátorem
vyhraněnějších národnostních pohledů včetně antisemitských se
stal krach na burze 1873 a následná hospodářská krize. Jakkoli
zasloužilý Wolfrum byl, tímto vývojem vytlačen z politiky. V roce
1878 propadl ve volbách.
Ve sledovaném období vzrůstalo české přistěhovalectví do města.
Třebaže oficiální údaje hovoří zhruba o devadesáti osmi procentech
německého obyvatelstva, přestává být české obyvatelstvo neslyšné.
V roce 1874 byla založena Česká vzdělávací beseda, od roku 1876
jen Česká beseda, od níž se odštěpil spolek Netopýr. V roce 1878
se setkáváme rovněž se čtenářským spolkem Rovnost. Aktivita všech
těchto spolků byla překvapivě velká. Jistým vyvrcholením českých
snah bylo v roce 1897 založení menšinové školy v Krásném Březně.
Neúspěšným naopak zůstal podobný pokus v Předlicích. Další nejbližší
fungující česká škola existovala v Chabařovicích.
České obyvatelstvo ve městě, jakkoli minoritní, znamená, že se
od sedmdesátých let v Ústí promítaly všechny konflikty, jež s
sebou přinášel v následujících letech zejména boj o dvojí úřední
jazyk, započatý prosazováním tzv. fundamentálních článků, jejichž
uskutečnění by však bývalo překročilo mez jazykových požadavků
a v podstatě by přineslo rakousko-české vyrovnání. Jeho ztroskotání
však pouze problém odložilo.
Německé nacionální projevy mívaly i pozoruhodný formální charakter
- sympatizanti nosili jednak tzv. německé barvy - černo-červeno-zlatou,
takto občas vycházel orámován i Aussiger Anzeiger, již s vyměněnou
redakcí, oproti loajální Elbezeitung, a pak chrpy v klopě, což
byla oblíbená květina německého císaře. Milován byl rovněž Bismarck.
Německo ale hledělo velice chladně na národnostní třenice Rakouska-Uherska,
a tak sympatie časem poněkud upadly, ne však zcela. Úřady podobné
aktivity nesly velice nelibě.
Symbolem němectví se rovněž stal císař Josef II., a to tím, že
byla dezinterpretována jeho snaha prosazovat německý jazyk - příčinou
byl centralismus nikoli byrokratismus. Hnutí se rozvíjelo od poloviny
sedmdesátých let, vrcholilo v letech osmdesátých, v devadesátých
ztratilo svůj význam. Ústí usilovalo o vlastní pomník věnovaný
Josefu II., byl odhalen v roce 1885. Slavnost, jež byla při této
příležitosti pořádána, nebyla dobře hodnocena nejen ze strany
Čechů, ale ani vládních úředníků.
Konec sedmdesátých a počátek osmdesátých let přinesl české společnosti
nové naděje, které naopak vzbudily německou protireakci. Eduard
hrabě Taafe, jenž se roku 1879 stal ministerským předsedou, se
snažil sice nikoli proti německému obyvatelstvu, ale přesto získat
především Čechy, jejichž političtí představitelé na druhé straně
začali chápat, že nelze dále přetrvávat vůči politickému životu
v obstrukcích. Pokusem uspokojit české požadavky byla tzv. Stremayrova
jazyková nařízení (ministr spravedlnosti) z roku 1880, jež v podstatě
posilovala postavení českého jazyka jako úřední řeči. Ostrý německý
protest na sebe nedal dlouho čekat. Ústí patrně bylo pouze srovnatelným
vzorkem - protestovaly obecní výbor, okresní zastupitelstvo a
o svatodušních svátcích se sešlo dokonce celé protishromáždění.
Protesty v celé zemi postupně přecházely v pouliční bitky, jež
samozřejmě provokovaly obě strany a vyvrcholily 29. června 1881
bitkou v chuchelské zahradní restauraci. Ústecký tisk kromě všeobecného
kontextu měl "bonbónek", neboť mezi poraněnými německými
studenty se ocitl také zdejší student techniky Heinrich Lumpe,
jenž byl trefen kamenem do hlavy. Noviny se však věnovaly rovněž
lokální akci - v zahradní restauraci, tentokráte v nedalekých
Dolních Zálezlech došlo k rvačce o dívku, jež byla oběma stranami
interpretována jako rvačka s nacionálním podtextem.
Národní emancipace se z české strany promítla i do dalších směrů.
V celostátním měřítku se jednalo o rozdělení university, což ústecká
městská rada v roce 1881 v podstatě podpořila ovšem s podmínkou,
že německá učitelská místa zůstanou zachována, tj. nebude rozšiřováno
české školství. Stranou nezůstala ani náboženská oblast - česká
menšina ve městě usilovala o českého kněze, s čímž nakonec litoměřický
biskup souhlasil. Na jeho stanovisku nic nezměnila ani osobní
intervence ústeckého děkana Franze Weise.
Jako další příklad neutuchajících nepokojů lze uvést zdevastování
České besedy německými turnery v roce 1888, roku 1889 byly místnosti
úředně uzavřeny. Na straně druhé začínali být do úřadů v některých
případech, 1882 okresní soudce, dosazováni čeští úředníci, z důvodu
znalosti obou zemských jazyků.
Také v následujícím desetiletí dominoval a v podstatě vyvrcholil
v národnostní problematice spor o jazykovou otázku. Národnostní
boje však začaly doprovázet ve větší míře i sociální konflikty.
Další neúspěšný pokus vyrovnat se s českou stranou tzv. punktacemi
tříbil českou politickou scénu, definitivně vyřadil z politiky
staročechy a vedl k celé sérii nepokojů, jež vyvrcholily stanným
právem a řadou dalších omezení pro Prahu a okolí.
Roku 1893 přivodil odpor k volební reformě pád Taafeho vlády,
jenž byl zejména na německé straně přivítán s nadšením. Po zhruba
dvouletém intermezzu se stal předsedou vlády hrabě Kazimír Badeni,
jehož pokus o řešení české problematiky jazykovými zákony, v jejichž
rámci mělo být povoleno i tzv. vnitřní úřadování v češtině, vzbudil
na německé straně vyhraněnou protičeskou hysterii, jež ovšem byla
oplácena neméně nekulturním nacionalismem českým. Další nárůst
českého obyvatelstva v Ústí, a to nejen dělníků, ale i živnostníků
a dalších skupin obyvatelstva, přivodil i v tomto městě situaci,
kdy se národnostní bitky staly součástí každodenního života. Putovní
shromáždění Vereinu für die Geschichte der Deutschen in Böhmen
vyvrcholilo 18. května roku 1896 slavností před pomníkem Josefa
II., neutrálně neprobíhal ani v srpnu téhož roku, zprvu z moci
úřední zakázaný, sjezd Sokola.
Tělocvičná jednota Sokol vznikla v Ústí nad Labem 14. října 1894.
Ustavující hromada se konala v sále bývalého Steinova hotelu v
dnešní Revoluční ulici. Prvním starostou spolku se stal F. Pavlásek,
jeho náměstkem F. Motyčka, náčelníkem H. Bališ, jednatelem F.
Bukovský a pokladníkem K. Stein. Členové Sokola se rekrutovali
zejména z řad českých dělníků, sklářů a řemeslníků. V březnu 1895
se konalo první domácí cvičení a 12. května téhož roku složili
členové všesokolský slib. V roce 1896 byl Sokolům zakázán policií
průvod městem a cvičení na Králově výšině, proto se cvičení přesunulo
do sálu a dvorany Steinova hotelu. Ústecký Sokol však byl poměrně
slabou organizací, členskou základnu čítalo asi 20 mužů, k nimž
se přidalo ještě několik žen. Během první světové války byla činnost
Sokola zakázána, obnovena byla až roku 1918.
Na jazyková nařízení reagovala městská rada rezolucí takřka okamžitě.
Aussiger Anzeiger i Elbezeitung po celou dobu, kdy tematika byla
aktuální, přinášely obšírné články. Podle městského radního, lékaře
a vlastivědce Alexandera Mariana prosazením nařízení hrozilo,
že by časem německé obyvatelstvo muselo zcela opustit zemi, aby
si našlo novou existenci. Pro argumentaci sloužila i hospodářská
úroveň města, do něhož české obyvatelstvo přicházelo a na němž
údajně nemělo žádný podíl. K mnohatisícové demonstraci německého
obyvatelstva došlo v neděli 28. listopadu, zúčastnili se jí i
sociální demokraté. Jejich zástupce Franz Beutel sice o tématu
hovořil jako o porušování principu lidské svobody, nikoli principu
nacionálním (sociální demokraté na české i německé straně se při
různých příležitostech snažili o sblížení obou národů - viz příslušná
kapitola), a apeloval na buržoazní strany, aby dělnictvo nepodvedly
a nezpůsobily tak revoluci. K večeru se rozšířila zpráva o Badeniho
demisi a iluminované město slavilo dále.
Ve volbách na přelomu let 1900/1901 všeobecně získala překvapivě
velké množství mandátů strana nazvaná Všeněmecké sjednocení poslanců
Schönerera a Wolfa, přičemž zejména Georg von Schönerer, autor
hesla "Los von Österreich" ("Pryč od Rakouska")
z roku 1878, jímž chtěl sdělit, že Němci v Rakousku se mohou zachránit
pouze připojením k Německu, se tak stal dominantním představitelem
německé iredenty zároveň se silným antisemitismem. Tiskovým orgánem
této strany se na Ústecku stává Aussig-Karbitzer Volkszeitung.
Ústí samo narozdíl od svého okolí se díky pružné nacionální politice
starosty Ohnsorga bezprostřednímu vlivu Všeněmců vyhnulo.
Antisemitismus pronikal i do dalších hnutí a spolků a ty se v
řadě případů začaly štěpit na "árijské" a ostatní, týkalo
se to v prvé řadě pěveckých a tělocvičných spolků - tak se v Ústí
roku 1885 oddělil pěvecký spolek Orpheus od spolku téhož zaměření,
roku 1902 tak učinil tělocvičný spolek připojením k obdobnému
oblastnímu sdružení - nordwestböhmischer Turngau, naopak přetrval
tělocvičný spolek Jahn. Podobně se nakonec proti sobě postavili
i zakladatelé Všeněmců, Schönererovi se antisemitismus stal takřka
hlavním programem. Ani české společnosti se však antisemitismus
nevyhnul.
Politický život města ovlivňovaly i další strany, byli tu pokrokáři,
lidová strana, křesťanskosociální strana a další, roku 1904 byla
založena Německá dělnická strana, vzrůstal také význam dělnických
národních spolků (podrobněji viz kapitola o sociálním hnutí) a
celkově se dá konstatovat, že se začíná do určité míry prosazovat
parlamentární život a v důsledku toho německé obyvatelstvo přestává
vystupovat v té jednotné formě, jak se to projevilo v období Badeniho
reforem. Nicméně zejména v roce 1904 a 1908 dochází ze staronových
důvodů opět k řadě národnostních srážek, v Ústí jako v dalších
městech jsou odrazem pražských událostí - akce jsou směřovány
často do Čechy osídlených čtvrtí, zejména se to týkalo Krásného
Března, kde byly napadány české obchody a podniky.
S nesrovnatelně větším nadšením také nastoupili němečtí občané
do armády po vyhlášení války proti Srbům v roce 1914.
V oficiálně prezentované reflexi na národnostní problematiku (zastupitelstvo,
spolky, noviny ap.) Ústí jako převážně německé město většinou
reagovalo v souladu s náladami a cíli německého obyvatelstva a
jeho představitelů v celozemském či celostátním měřítku. Přesto
však stojí za to podotknout, že se nejednalo o jednolitý nacionální
proud, část obyvatelstva možná byla k událostem lhostejná, vzájemné
sblížení zčásti hledali sociální demokraté, ale například také
někteří podnikatelé si uvědomovali i bez jazykových nařízení potřebu
znalosti českého jazyka a již v době před první světovou válkou
posílali své děti do českých oblastí, aby se jazyk naučily.
Prameny
Archiv města Ústí n. L., Fond Archiv města Ústí nad Labem 1325-1945,
inv. č. 984, 1060-1333. Fond Písemná pozůstalost MUDr. Alexandera
Mariana a jeho blízkých, 1852 (1785)-1920 (1943), inv. č. 198
podklady pro městskou kroniku 1788-1850, rkp. Jednotlivé ročníky
Aussiger Anzeiger a Elbezeitung. Erinnerungen an Carl Wolfrum,
Eigene Aufzeichnungen, Briefe, Reden und Zeitungsartikel. Hrsg.
von seinen Söhnen Carl, Otto, Wilhelm und Ludwig Wolfrum. I.,
II., Leipzig 1893. J. Schöler, Eine Familiengeschichte aus Nordböhmen,
přepracováno 1992/93, soukromý tisk.
Literatura
Die Habsburgermonarchie 1848-1918 III/1,2, Wien 1980 A. Hanke,
Die nationale Bewegung in Aussig von 1848-1914, Amsterdam-Berlin-Wien
1943. J. Havránek, Češi v severočeských a západočeských městech
v letech 1880-1930, in: Ústecký sborník historický 1979, s. 227n.
H. P. Hye, Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens am Beispiel
der nordböhmischen Stadt Aussig (Ústí n L.), in: Österreichische
Osthefte 36/1994, seš. 1, s.85n. A. Klíma, Češi a Němci v revoluci
1848-1849, Praha 1994. A. Marian, Aussig im Jahre 1725, Ústí n.
L. 1925. J. Kořalka, Tschechen im Habsburgerreich und in Europa
1815-1914, Wien/ München 1991. F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen
Stadt Aussig, Bayreuth 1960, s. 262-527, O. Urban, Česká společnost
1848-1918, Praha 1982. F. J. Wünsch, Heimatkunde des Bezirkes
Aussig, Geschichte des Bezirkes von 1850 bis zum Ende des Weltkrieges,
Ústí n. L. 1932.