Zpracovávání dřeva bylo většinou spojeno se stavebnictvím. Téměř
na všech potocích stávaly vodní pily poháněné vodními koly, kde
byly řezány kmeny na trámy či prkna. V okolí Ústí n. L. se však
tento typ v novějším období prakticky již nevyskytoval, protože
široké okolí města bylo již odlesněné. Přesto zde pily a zpracovávání
dřeva nalezly široké pole působnosti, a to při stavbě labských
člunů. S postupným narůstáním objemu labské přepravy rostla i
potřeba stále většího počtu člunů. Podél Labe vznikla celá řada
malých loděnic, které se specializovaly na stavbu či přestavbu
dřevěných člunů. Stavebním materiálem byly jednak malé čluny,
které byly stavěny v jihočeských loděnicích pro plavební poměry
na Vltavě a v Ústí n. L. a dalších místech na dolním Labi pak
přestavovány na větší, tzv. zille či cíly a labské čluny, které
se používaly při plavbě po Labi do Německa.
Nové čluny se pak stavěly ze splaveného dřeva vory, většinou též
pocházejících z oblasti Šumavy. Kmeny se v loděnicích rozřezávaly
nejprve ručně, později se zaváděly parní pily. Čluny byly poměrně
malé - délka asi 24-28 m, šíře 3-4 m, výška kolem 75 cm - a jejich
konstrukce byla velmi jednoduchá. Nebyly určeny pro delší používání,
ale naprostá většina těchto člunů byla hned po první plavbě prodána
v Německu, a to buď na palivové dříví nebo sloužily pro plavbu
na tamnějších vnitrozemských kanálech. Potřeba nových člunů byla
proto veliká a tomu odpovídal i počet loděnic.
Pro ilustraci je možno uvést, že jen ústecké loděnice postavily
v roce 1847 přes 270 člunů, které od nich převážně odebrali místní
obchodníci s uhlím či ovocem (např. V. Klepsch jich v jediném
roce odkoupil 50). Tyto loděnice však pracovaly většinou pouze
v zimě, kdy zaměstnávaly zemědělce z okolí, přičemž počet zaměstnanců
se pohyboval mezi 20-30 lidmi. Většina těchto loděnic však zanikla
v průběhu 80. a 90. let, kdy se začínají stavět velké čluny nejprve
se smíšenou konstrukcí (železné dno) a od 90. let celokovové.
Stavba těchto člunů byla však náročná jak na technické vybavení,
tak i na dostatek finančních prostředků na nákup stavebních dílců.
A tak se v Ústí n. L. z přibližně 10 loděnic udržela jediná: Wenzel
Heinrich, která existuje dodnes. Její počátky sahají k roku 1834
a byla umístěna v Pražské ul. V roce 1889 však byla přemístěna
na dnešní stanoviště v Novosedlicích (Střekov), do prostor zaniklé
Struppeho loděnice (zal. 1881). Později byla přeměněna na akciovou
společnost, která spravovala i druhou na Ústecku existující loděnici,
A. Thieleho ve Valtířově, přičemž loděnice dostala nové jméno:
Aussiger Schiffswerft (Ústecká loděnice), které si podržela až
do současnosti. Ale i ona počátkem 20. stol. na čas podlehla konkurenci
moderních velkých loděnic v Německu a místo lodí vyráběla dřevěné
zboží (hračky, nástroje pro domácnost ap.). Její nový rozkvět
nastal až po vzniku ČSR, kdy byla zmodernizována a přešla na stavbu
motorových vlečných remorkérů. V loděnici našlo zaměstnání až
150 osob.
Vedle loděnic na území města vznikly pouze dva další podniky,
které alespoň částečně vyráběly výrobky s využitím dřeva. Prvým
z nich byl závod Gustava A. Alberta, továrny na piana v Pražské
ulici 777, který zahájil provoz v roce 1868. V továrně bylo zaměstnáno
kolem 30 dělníků. V roce 1912 se přestěhoval na Klíši.
Druhým podnikem byl závod Heinricha Öttla v Přístavní ulici 1636,
založený v roce 1848 Juliem Glöcknerem. Öttl jej převzal roku
1901. Vyráběl především tělocvičné nářadí. Zaměstnával 30-40 osob
a byl spojen s parní pilou.
Na území Střekova vznikl největší dřevozpracující podnik na Ústecku,
který v roce 1887 založil Alwin Köhler. Vedle velké parní pily
zde bylo i oddělení na zpracování dřeva, které se specializovalo
na výrobu překližky, nábytku pro školy a dřevěných doplňků pro
hotely. Firma zaměstnávala kolem 70 osob. Vedle toho zpracovávala
stavební dřevo, neboť A. Köhler vlastnil i velkou stavební firmu
a cihelnu v Krásném Březně.
K dalším cihelnám patřila Ústecká parní cihelna ve starých Předlicích
z roku 1898. Stávala při výjezdu ze Starých Předlic vlevo. Zlikvidovaná
byla v roce 1956 povrchovým dolem. Vyráběla všechny druhy strojních
a zednických cihel, duté cihly, drenážové cihly, dláždění a střešní
krytinu. K ní lze přiřadit cihelnu Franze Fischera pod Červeným
vrchem na místě dnešních ulic Ve strži, V pískovně a Staré. Založena
byla roku 1844 a zanikla roku 1874.
Nepoměrně delší tradici měla výroba cihel v řadě malých cihelen
roztroušených v různých částech města. Po pol. 19. stol. v souvislosti
s narůstající potřebou cihel při stavbě nových objektů na území
města, se jejich počet zvýšil a mnohé z nich již byly budovány
jako moderní závody s patřičným technickým vybavením. K největším
z nich patřila cihelna Antona Sykory v Žižkově ul., "Ersten
Aussiger Dampfziegelwerke" s kruhovou pecí, městská cihelna
v Masarykově ul., která byla a do roku 1899 v majetku hraběte
Westphalena ap.
Přesto, že Ústí n. L. od pol. 19. stol. zažívalo bouřlivý stavební
rozvoj, nevznikl zde žádný velký závod na výrobu stavebnin a stavebních
hmot. V podstatě jedinou takovouto firmou byl závod Antona Grossmanna,
založený v roce 1873 v Přístavní 984, který vyráběl umělý kámen,
asfaltový papír, cementové desky a později též cementové trubky,
terasové desky, obrubníky ap.
S rozvojem Ústí n. L., železničních a dopravních sítí, výstavbou
průmyslových podniků ap. velice úzce souvisel prudký nárůst stavebních
firem, které se sice bezprostředně nepodílely na výrobní činnosti,
ale jejichž technické vybavení i počty pracovníků převyšovaly
úroveň řady průmyslových závodů. Větších či menších stavebních
firem na území města existovalo prakticky v kterémkoliv časovém
úseku vždy několik desítek, přičemž některé z nich, většinou specializované
na určitý úsek stavebnictví, patřily mezi největší podniky vůbec.
Snad největším z nich byla "Nordböhmische Wasserbau-Gesellschaft"
v roce 1912 přeměněná v akc. společnost. Své sídlo měla v Masarykově
ulici 45 a specializovala se na provádění vodních staveb, výstavbu
vodovodů, kanalizací, čistících zařízení ap. (např. stavba vodárny
pro Ústí n. L., klíšské koupaliště ap.). Od roku 1918 byl jejím
majitelem ing. Alois Winnar a podnik zaměstnával kolem 100 technických
pracovníků a 500 - 800 dělníků.