Obecní správa a politika - komunální politika

"Politika" znamenala v očích současníků druhé poloviny 19. století především pokus získat vliv na státní záležitosti. Tento vliv se v prvé řadě prosazoval v oblasti zákonodárství účastí v centrálním parlamentu a zemských sněmech. Původně bylo hlavním úkolem těchto parlamentních institucí financovat státní správu prostřednictvím schvalování rozpočtu a spoluúčastí v zákonodárném procesu vytvořit právní rámec pro (rychlé) sociální a ekonomické změny. Provádění říšských a zemských zákonů bylo takřka výlučně v rukou státní správy. Za zákonný výkon správy byli ministři, jako její představitelé, odpovědni říšské radě. Parlamentní sbory byly zároveň místem, kde se prapůvodně formovaly politické strany jako volná sdružení poslanců. Zde proti sobě nejprve stály "vládní strana" a opozice. V míře, v jaké se mimo tyto parlamentní sbory formovala nacionální a ostatní hnutí, jež stále více ovlivňovala "své" poslance, se zpětně na půdě parlamentu rozšiřovalo stranické spektrum. Nezávisle na tom však jejich hlavní politická úloha a dělba dalších úkolů zůstávaly takřka v nezměněné podobě: říšská rada měla zajišťovat sanaci státního rozpočtu (jenž koncem padesátých let málem dospěl k bankrotu) tak, aby daňový plátce nebyl nadměrně zatížen. Zároveň se však měla starat o to, aby potřebné prostředky byly k dispozici a byla tak zajištěna vnější a vnitřní stabilita. Oproti tomu měly zemské sněmy především spolufinancovat oblast správy "blízké občanovi", přičemž finanční požadavky měly být z velké části pokryty z výnosů jimi schválených zemských daní. Sněmy, popřípadě jimi volené zemské výbory, se rozhodujícím způsobem podílely na koordinaci "občanovi blízkých" veřejných investic, které se realizovaly většinou formou "konkurencí". Na provádění důležitých a drahých projektů (ochrana před povodněmi, stavba železnice, mostů, nemocnic...) se finančně podílelo více faktorů (stát, země, obce, soukromníci...)

Jakkoli musely být podobné investice v zájmu (voličsky oprávněného) obyvatelstva, přesto současně představovaly málo vítané dodatečné daňové zatížení. To bylo o to bolestnější, že i samy obce musely zvýšit své poplatky, aby zabezpečily nutné projekty. Tyto povinnosti se příkladně ve většině zemí týkaly rozdělení nákladů na obecní školy. Zatímco země měly na starost učitelské platy, musely obce zřídit nebo poskytnout školní budovy. Přitom mohly jak zemský sněm tak obec rozhodovat pouze o tom, jakým způsobem potřebné peníze zajistit, protože vlastní zřízení obecné školy bylo v kompetenci zemských školských rad, jež byly jako státní instituce pouze spoluobesílány zemskými sněmy.

Možnosti obce v materiálním okruhu působnosti byly tak velmi omezené. Navíc až do osmdesátých let vládla maximální zdrženlivost v přijímání úvěrů. Na straně jedné to patrně odpovídalo "staroliberální" představě o "samosprávě", jež se rovněž manifestovala na všech zemských sněmech, na straně druhé zůstávala dohlížecí pravomoc nad finančním hospodařením obcí. K obratu došlo ve všech zemských sněmech v okamžiku, kdy nové, tzv. "mladé" strany začaly ve větším rozsahu ovlivňovat dění. To mohlo souviset s jejich lepším chápáním politické nutnosti. Politický "úspěch" každého poslance byl také stále více závislý na tom, kolik mohl získat veřejných investic pro svůj volební obvod. Zda z nich financované podniky byly smysluplné a užitečné, nebo zda by měly být spíše označeny jako "prestižní", hrálo jen podružnou roli. Není tedy překvapující, ale v našich souvislostech velmi důležité, že zejména v Čechách, (ale také v jiných zemích) při prosazování veřejných investic (alespoň ve veřejné diskusi) začaly brzy hrát nacionální argumenty významnější roli než čistě věcné důvody. To vedlo nejen k národnostní licitační politice uvnitř správy, jež byla od devadesátých let částečně národnostně rozdělena, ale také k tomu, že se jednotlivá obec stala částí jedné národní "strany". Výše jsme se již zmínili, jak byla prostřednictvím obecního volebního práva možná absolutní majorizace jakkoli významné menšiny. To se stávalo tím citelnější, čím více mohla minorita oproti většině prosazovat svá politická práva. Pokud tedy například žil uvnitř obce, zákonem pevně určený minimální počet žáků jiné národnosti, byla obec povinna zajistit budovu pro menšinovou školu, jakmile byla uznána jako veřejná. Tento fakt byl často příčinou, že se obce všemi prostředky snažily omezit příliv příslušníků druhé národnosti, aby udržely "národnostně čistý" charakter města. Po roce 1900 docházelo v Čechách dokonce i k tomu, že se obranné spolky (Schutzvereine), ve snaze posílit svoji činnost, nezastavily ani před tím, že si na ochranu či budování "národní pozice" v "ohrožených" obcích "opatřovaly" sirotky.

Zmíněné vlastní problémy obcí (investice, zadlužení) tímto však sotva byly dotčeny a s řešením národnostní otázky v podstatě nesouvisely. Přesto byla realizace řady projektů jazykovou problematikou skutečně ohrožena: jakkoli by kohokoli sotva napadlo deklarovat městskou kanalizaci jako českou či německou, mohlo se stát při stavbě elektrárny, že její realizace závisela na tom, v jakém jazyce bude výlučně uvedeno varovné prohlášení nedotýkat se vedení.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola