RANÝ NOVOVĚK
Doba předbělohorská
(1526 - 1620)
Nový druh kamene vydalo před několika málo lety Labe, ten král našich řek. Předtím ten kámen vlastně neznali.
Možná ovšem, že právě v Labi je poměrně snadno nalezli klenotníci,
kteří se zabývají úpravou drahokamů. Jsou to bílé kamínky, jež se vytahují z labského dna
především u královského města Ústí nad Labem.
Bohuslav Balbín: Krásy a bohatství české země, s. 133.
Úvod Balbínův nadšený popis úrodného, bohatého kraje s průzračnou řekou, kde lze spatřit vzácné kameny, je sice hodně vzdálen dnešnímu obrazu průmyslového města, ale může nám pomoci navodit si představu o okolí Ústí nad Labem v době, kdy město prožívalo jeden ze svých rozkvětů. Příliš se sice nezměnil ani jeho ekonomický potenciál, ani politický význam, změnila se ale jeho podoba. A snad jen na okraj poznamenejme, že Bohuslav Balbín citovaný údaj převzal z díla svého nekatolického předchůdce, z Pavla Stránského, a že zmíněné kameny se nezachovaly či spíše je nikdy nikdo neměl v ruce a jen o nich snil, podobně jako alchymisté na dvoře Rudolfa II. o kameni mudrců. I tato fakta dokreslují dobu, o níž hodláme psát.
Šestnácté století představovalo v českých dějinách jedno z nejdynamičtějších období, kdy celá společnost prošla změnami, které se odrážely nejen ve sféře politické, ale i kulturní a hospodářské. I naše země vstoupily do dějinné etapy, kterou jsme si navykli označovat jako raný novověk. Specifický vývoj českého státu, usilujícího o svébytnou podobu dal pak prvé etapě této tři století trvající éry symbolický název - doba předbělohorská.
Ferdinand I., zvolený českými stavy na říjnovém zemském sněmu roku 1526 nebyl jen zakladatelem nové dynastie, ale i nové vládní koncepce. Proti rozbujelé stavovské moci prosazoval panovnický centralismus, opírající se ne o starobylou zemskou šlechtu, ale o schopné a výkonné úředníky. Záhy po Ferdinandově nástupu na český trůn se zákonitě ozvaly neshody mezi králem a stavy, ohledně jejich podílu na moci v zemi i ohledně stále se komplikujících problémů náboženských.
Německá reformace našla pochopitelně své stoupence i u nás a vyrovnat se s Lutherovým i Kalvínovým učením museli čeští kališníci, stejně jako jednota bratrská. Habsburkové však setrvali na tradičních základech katolické církve, a v tomto duchu postupovali i proti evangelíkům v Říši. Šmalkaldská válka, vedená Ferdinandovým bratrem, římským císařem Karlem V. proti německým protestantům včele s Janem Fridrichem Saským, se těsně dotkla i Čech.
Narůstající nespokojenost s Ferdinandovou politikou vyvrcholila v lednu roku 1547, kdy stavy a na prvém místě královská města, odmítly uposlechnout králova příkazu ke svolání zemské hotovosti, kterou mínili Habsburkové použít v Říši. Vypuklo tak prvé stavovské povstání, jehož cílem byl návrat k upadajícím zásadám stavovské monarchie. Aktivita stavů se přitom víceméně omezila na neposlušnost vůči panovníkovi a na snahu dokázat legitimitu svého počínání a nároků. Programem opozice se stalo tzv. Přátelské snešení, přijaté na březnovém, králem nepovoleném zemském sněmu. Tvořilo ho 57 článků, v nichž stavové rozebírali dosavadní Ferdinandovy zásahy do stavovských svobod a zároveň požadovali rozšíření stavovské moci. Získání 1 740 podpisů však zůstalo jediným úspěchem odbojných stavů.
Vítězství Habsburků nad šmalkaldským spolkem v dubnu 1547 u Mühlbergu, kde byl Jan Fridrich zajat, vedlo i k rozkladu českého odboje. Ferdinand I. dovedl využít atmosféry strachu a poskytl možnost odpuštění šlechtě, poddá-li se králi. Královská města zůstala osamocena a na ně se také především soustředila králova trestající pravice. Bartolomějský sněm roku 1547, jemuž předcházely popravy čtyř účastníků povstání - dvou rytířů a dvou měšťanů, měl být tečkou za celou rebelií. Královská města ztratila nejen pozemkový majetek, ale i své výsady a navíc byla zatížena velkými pokutami. Hospodářsky se sice poměrně brzy vzpamatovala, zmírněny byly v tomto směru i panovnické represe, ale politický vliv v zemi města v podstatě ztratila. Ferdinad jim sice ponechal třetí hlas na zemských sněmech, ale za podmínek, které jim ve skutečnosti znemožňovaly vyvíjet na tomto fóru jakoukoliv aktivitu. Zbylá stavovská společnost se v dalších letech rozštěpila nabožensky i politicky.
Po tolerantní generaci staré české šlechty se koncem 16. století ozvali ctižádostiví politici nové doby, kteří hledali uplatnění na císařském dvoře a konfesijně byli či se stávali katolíky. Působily závěry tridentského koncilu i španělský duch ve zdech pražského paláce. Své ovoce začal nést nenápadný, ale důrazný rekatolizační program zahájený již Ferdinendem I., kterému se po létech sedisvakance (od r. 1421) podařilo r. 1562 obnovit pražské arcibiskupství a který do Čech povolal řád jezuitů, soustřeďujících se především na vzdělávání a výchovu mládeže. Posledním vítězstvím nekatolické šlechty bylo prohlášení náboženské svobody Rudolfem II. v tzv. Majestátu v r. 1609, který se vztahoval na veškeré obyvatelstvo a pokrýval v Čechách existující nekatolická vyznání. Další léta pak již jen spěla ke konfliktu, na jehož konci stáli vítězní Habsburkové.
Ovšem 16. století není jen politickým zápasem o podobu českého státu. K zásadním změnám došlo ve sféře ekonomické, když se o slovo přihlásila šlechta, hledající nové zdroje příjmů. Začíná éra tzv. režijních velkostatků, mezi jejichž aktivitami není jen zemědělská produkce, ale i pivovarnictví, rybníkářství, na některých panstvích vznikají železárny či sklárny, někde vrchnost podporuje rozptýlenou výrobu plátna atd. Klasická řemeslná výroba však zůstala nadále soustředěna do měst. Její organizace ale nedokázala překročit vžité cechovní zásady, jež se postupem doby stávaly brzdou dalšího rozvoje výroby.
Proměnou prošel i životní styl celé společnosti. Humanismus, výrazněji k nám pronikající již za Jagellonců, zapustil kořeny i ve městech a pozdní gotika byla nahrazována renesancí. Vzdělání a cesty do ciziny se staly samozřejmou součástí výchovy nejen mladých šlechticů, ale i bohatých měšťanů. Jistý rozhled a základní vzdělání se časem stalo nutností pro vedení jakékoliv živnosti či řemesla. Zámožní a vážení měšťané se snažili vyrovnat šlechtě - zakupovali si predikáty, často velmi honosně přestavovali své domy. Podobně i městské obce dbaly na vzhled svého města. Rozšiřovaly a zdobily se radnice, budovaly kašny, cechy si zřizovaly své domy atd. Gotická rozmanitost až bizardnost byla nahrazena souměrností, bohatou dekorativností štítů a atik, fasádami nejednou zdobenými sgrafitem.
Šťastnější města si uchovala alespoň něco ze své předešlé malebnosti, Ústí nad Labem k nim však žel nepatří. Opět nám zbývají jen a jen písemné památky, pomocí nichž se pokusíme oživit obraz předbělohorského města Ústí nad Labem, města, jehož dějiny v řadě případů s naznačeným schematem zcela nesouzněly.
