Bouřlivé změny, jimiž Ústí nad Labem v prvých desetiletích 17.
století prošlo, není možné nespojit se jménem Jana Arnošta Schössera.
Tento neobyčejně ambiciózní muž přišel do Čech někdy v 90. letech
16. stol. Pocházel z rodiny univerzitního mistra ve Frankfurtě
n. Odrou, kde se v r. 1574 narodil. Otec byl na rozdíl od matky
katolíkem a honosil se predikátem "z Embleben", který
zdědil i syn. Ačkoliv M. Jan Schösser již r. 1585 zemřel, podařilo
se Janovi Arnoštovi i jeho mladšímu bratrovi Kristiánovi Theodorovi
získat velmi slušné vzdělání. Patrně za pobytu v Hlohově se Jan
Arnošt Schösser stal katolíkem, snad studoval v pražské jezuitské
koleji. B. Balbín, který byl Schösserovým prvým životopiscem a
oslavovatelem, líčí později mnohokrát opakovanou epizodu o dojemném
setkání Viléma Slavaty s chudým studentem, který přenocoval v
prázdném sudu od piva, ujal se ho a nechal potom studovat. Na
kterých cizích univerzitách měl potom Schösser studovat, není
známo, víme jen, že nějaký čas pobýval v Pasově na dvoře arcivévody
Leopolda.
V severních Čechách se nejprve pokusil zakotvit v Mostě, v r.
1598 se však přiženil do rodiny ústeckého primase a humanisty,
Jakuba st. Mollera Solinského ze Solina a v r. 1606 do Ústí i
přesídlil, když získal dům na náměstí. Vhodný sňatek, peníze i
tchánova přízeň mu zjevně otevřely cestu i k rozhodujícímu postavení
ve městě. Stal se radním a po tchánově smrti (1609) i purkmistrem.
Po volbě pronesl v radní síni nezachovanou vstupní řeč na téma
hesla, který nesl jeho erb "Vim sortis et mortis non timet
fortis" (Moci osudu a smrti se nebojí statečný), který ve
štítě nesl obraz řeckého mytologického hrdiny Persea, s okřídlenou
přílbou a botami, s mečem v pravé ruce a v levé uťatou hlavu Medusy.
Okázalé vystoupení v radě nebylo patrně míněno jen jako příslib
k odhodlanému plnění úředních povinností, ale Schösser chtěl nepochybně
i upozornit na své vzdělání a literární schopnosti.
Ostatně to učinil již v roce 1607, když se v Ústí n. L. konala
jeho veřejná doktorská promoce, provedená saským vyslancem a kurfiřstkým
radou, dr. Gödelmannem. Při této příležitosti vyšla i sbírka oslavných
básní, které sepsali Schösserovi přátelé. O pár let později, v
roce 1616, vyšel obdobný dedikační soubor k purkmistrově druhému
sňatku s Alžbětou Buchfeldovou.
Mezi autory básní byla i řada vážených ústeckých měšťanů - děkan
Jan Michaelius, synové Jakuba Mollera st., bratři Jakub ml., Michael
a Rafael, městský písař Adalbert Ursus z Bärenfelsu, městský fyzikus
Jiří Sober, učitel Adam Viktorin Heckler, pozdější učitel Jiří
Skopmann, rektor školy Michal Jiří Kippelt, radní Jan Jakub Petersche
a Václav Pankrác Rabuský, Jiří Matyáš Simonis ze Zeynova, městský
písař Kristián Fridrich Windisch z Aschenfeldu, který se ve 40
letech podílel na doplňcích k dějinám pánů ze Salhausenu, bratři
Jan Augustin a Matyáš Tichtenbaumové, narození v Ústí n. L. v
domě čp. 212 na rohu náměstí a Široké ulice.
Z této volně seskupené pozdně humanistické družiny, jejíž obdobu
bychom nalezli i v jiných městech, překročili průměr příležitosných
dedikačních básní patrně dva - Jan Adalbert Ursus z Bärenfelsu
a především Jan Augustin Tichtenbaum, oba byli v roce 1621 ozdobeni
titulem "poeta laureatus", který přijali z rukou purkmistrova
mladšího bratra Kristiána Theodora Schössera. Z Tichtenbaumovy
tvorby stojí za povšimnutí především jeho veršované dějiny Ústí
n. L., byť jsou méně známé v porovnání s dílem generálního vikáře
pražského arcibiskupství Jiřího Bertholda Pontana z Breitenberka
o dějinách jeho rodného Mostu. Tichtenbaum vydal svou rozsáhlou
skladbu v Praze roku 1614 pod názvem "Usta ad Albim delineata
carmine rebusque suis memorabilius illustranta" a vylíčil
v ní v 7 kapitolách historii města až do své současnosti. Na úvod
i závěr skladby jsou zařazeny dedikační básně nám již známých
v Ústí žijících básníků, k nimž přibyl ještě lékař Ondřej Schifner,
Jan Jakub Simones, podpísař Jan Charmenský z Eberfeldu, který
měl na radnici na starosti česky psanou agendu a autorův švagr,
Jan Václav Wels z Welsenbergu, rektor školy (1614), písař, radní
a v r. 1628 ústecký rychtář. Welsovým podpisem je opatřen vzácný
výtisk Tichtenbaumových dějin uložený v ústeckém archivu.
Celou skladbu Tichtenbaum věnoval Janu Arnoštovi Schösserovi,
jehož zásluhy o zvelebení města i literátskou společnost nejednou
připomíná především v poslední, sedmé kapitole,
věnované popisu současného Ústí n. L. V knize jsou otištěny tři
erby. Za titulním listem je to dekorativně vyvedený znak města
Ústí, před závěrečnými básněmi to jsou erby dvou primasů - Jana
Arnošta Schössera z Embleben a Jakuba Mollera Solinského ze Solina.
Erbovní znamení jsou doprovázena heslem a na protější straně otištěnou
vysvětlující vzletnou básní, v obou případech složenou Janem Adalbertem
Urfusem. Schösser se Tichtenbaumovi odvděčil též oslavnou básní
na jeho dílo.
Ozdobou ústecké humanistické společnosti se jistě stal Kristián
Theodor Schösser z Friedhelmb, primasův mladší bratr, doktor filozofie
a medicíny, který přišel do Ústí n. L. až v roce 1616 a stal se
městským lékařem (později "fyzikem" celého litoměřického
kraje). Studia započal ve Frankfurtu n. Odrou a pokračoval na
univerzitě ve Wittenbergu. Praxi zahájil jako rektor školy na
sasské straně Krušných hor, v Bärenwaldu, pak ve Stendalu, v r.
1610 odešel do Vilniusu, odkud ho vyhnaly válečné události, při
nichž přišel o rozsáhlou knihovnu. Pak pobýval v Gdaňsku, navštívil
Itálii, jako lékař krátce pracoval v Braunschweigu a Lüneburgu;
jeho prvé literární dílo je datováno rokem 1603 a již roku 1610
byl ve Stendalu Bartolomějem Biloviem korunován vavřínovým věncem
jako "poeta laureatus". Obdržel přídomek "z Friedhelmb"
spolu s čestným titulem "comes palatinus" (stejným titulem
se honosil i jeho bratr), což ho opravňovalo korunovat básníky
a vydávat erbovní listy. V Ústí n. L. Kristián spolu s manželkou
Barborou Sofií a dětmi žil v domě na předměstí, kde mu patřily
též polnosti a zahrada, která byla zřejmě alespoň z části zahradou
okrasnou, neboť v ní měla stát plastika Fortuny.
Kristián Theodor Schösser byl bezesporu mezi píšícími ústeckými
měšťany nejnadanějším. Vydal celou řadu samostatných prací s různou
tematikou, nejdůležitější z nich však bylo šest knih souborů básní
nazvaných "Laurifoliorum sive Schediasmatum peoticorum".
Prvý svazek vyšel v Hlohově roku 1619, poslední ve Vratislavi
1640. Pro dějiny Ústí jsou důležité knihy II-V., do nichž autor
zařadil nejen básně, jimiž vzpomíná na své ústecké přátele, ale
vložil sem i některá jejich vlastní dílka. Jazykem většiny skladeb
je latina, výjimkou ale není ani text řecký; v souvislosti s oblíbenými
výklady erbovních znamení a hesel se na několika málo místech
setkáme i s němčinou. Některé osobní básně vypovídají i o osudech
autora, jeho rodiny či přátel. V tomto smyslu jsou sdělné především
různé nekrology. Pochopitelně je zde vzpomenut i autorův bratr
Jan Arnošt Schösser, který se na rozdíl od Kristiána věnoval daleko
více politické kariéře.
Tento ambiciozní muž se jistě v mnohém směru zasloužil o zvelebení
města, ale svým vyhraněným katolictvím a především aristokratickými
sklony, až neúnosnou touhou po reprezentaci se zákonitě musel
stát i terčem kritiky až nenávisti části měšťanů. V Schösserových
podnicích zaznívá okouzlení z pozdně renesanční evropské kultury,
jak ji měl patrně možnost poznat, rudolfinskou Prahu v to počítaje.
Postavení, jehož se ve venkovském královském městě Ústí dopracoval,
mu poskytlo příležitost vyniknout a část svých představ realizovat.
Začněme proměnami ve vzhledu města. Jsme o nich dobře zpraveni
především díky již vzpomínané VII. knize Tichtenbaumových dějin
Ústí nad Labem. Básník věrně zachytil přeměnu stále ještě v podstatě
pozdně gotického města v město renesanční. Tento obraz je pro
nás o to důležitější, že následné přestavby a posléze i likvidace
mnohých objektů zcela změnily tvář městského jádra. Jak tedy asi
Ústí nad Labem v Tichtenbaumově jistě poněkud nadneseném popisu
vypadalo.
Po obecném popisu orientace města vzhledem ke světovým stranám
se básník nejprve podrobně věnuje popisu kostela Nanebevzetí P.
Marie. Konstatuje, že je v něm kromě hlavního oltáře ještě deset
oltářů postranních. Z nich jako nově upravené jmenuje dva - oltář
sv. Apoštolů, obnovený v r. 1614 radním Tilmanem Schirßem a na
náklady radního Jiřího Harlische pořízený nový oltář sv. Kříže.
Z dalšího zařízení Tichtenbaum připomíná pozoruhodné klekátko
soustružníků, malovanou mříž, lustr, vysoký dřevěný kříž s tělem
Krista zavěšený před triumfálním obloukem. Ani zde si nenechal
ujít příležitost k oslavě J. A. Schössera, když popisuje jeho
praporec umístěný na jednom ze sloupů. U kostela stála věž, "jejíž
střecha a špice se zdvihají až k mrakům". Kostel obklopoval
hřbitov, poblíž stála kaplanka a škola. Autor vysloveně zdůrazňuje,
že ve škole - pro chlapce i dívky - bylo vyučováno též "Teutonico
sermone", tj. německy. Oslavným veršem připomíná děkana Michealia
a rozsáhlou děkanskou knihovnu, stejně jako nadšeně hovoří o blíže
nespicifikované knihovně J. A. Schössera.
Tichtenbaum připomněl i špitál sv. Materny, pro jehož kostelík
nechal radní Tilman Schirß v roce 1613 u Pavla Müncha z Loun ulít
zvon ke slávě Všemohoucího, P. Marie a zvláště sv. Jakuba a na
památku svého zemřelého syna Jakuba. Pár slov věnoval i "českému
kostelu" sv. Vojtěcha, který sice shledává pozoruhodným,
nicméně v něm zaznamenává jen dva oltáře.
Frontě domů na severní straně náměstí vévodila již výše popsaná
renesanční radnice, vedle níž stál dům Jakuba Mollera st., který
ho přenechal svému zeti, Janu Arnoštovi Schösserovi. Ten zřejmě
zvelebil předvším interiér a vybavení domu. Docílil i úpravy dosud
travnatého náměstí, které nechal ozdobit kašnou, objednanou roku
1609 u kameníka v Pirně. V centru kamenné nádrže měla stát socha
sv. Václava, který měl v levé ruce držet městský znak. Z podstavce
pod plastikou měla ze čtyř otvorů prýštit voda tak, aby dva lokty
vysoko stříkala nad hladinu.
Uprostřed rynku byl 1613 postaven dům pro bratrstvo Božího Těla,
jehož činnost Jan Arnošt Schösser opět vzkřísil a sám se stal
jeho rektorem. I tento dům zdobily hodiny umístěné v pozlacené
věžičce. Tichtenbaum je však označuje jako německé (bily každou
půl hodinu), na rozdíl od českých na radnici. V přízemí domu byly
masné krámy, v podkroví městská zbrojnice, zatímco prvé patro
bylo vyhrazeno reprezentaci. Zaujímal ho rozlehlý sál, jehož stěny
byly pokryty malovanými tapetami a čtyřmi freskami. Byly na nich
namalovány symboly charakterizující postavení města a jeho ochránce
- znak českého království, Madona, sv. Václav a znak města Ústí
n. L. Pod obrazy byl vždy vysvětlující i poučný nápis - stojící
lvi v erbu království i města značí paralelu kvetoucího města
a ochraňujícího císaře, kteří stojí při sobě, P. Maria je proklamována
jako trvalá ochránkyně města, sv. Václav jako patron bratrstva.
Znak města je vysvětlen přibližně takto: bílá barva lva značí
bezúhonnost, jeho vzpřímená postava stálost města, "zuřivý"
pancíř a přilba jeho obránce. Stejný nápis je otištěn i pod městským
znakem v úvodu Tichtenbaumovy básně.
Jisté splynutí výtvarných i literárních, filozoficko - moralistních
představ J. A. Schössera se promítlo do koncepce víceméně soukromé
zahrady, položené za městskými hradbami a určené pro schůzky vybrané
vznešené společnosti. Sestavena byla umně vytvořenými záhony,
které se sbíhaly k mohutnému vodotrysku a na různých místech byla
vyšperkována symbolickými poučnými nápisy v latině a řečtině,
k nimž bylo vázáno i uspořádání vzácných květin a rostlin. Poměrně
teplé podnebí labského údolí patrně i u nás běžně nepěstovaným
rostlinám svěčilo. Měly zde být pěstovány ozdobné květiny, ale
i vzácné stejně jako celkem běžné koření a léčivé rostliny - fialky,
růže, narcisy, lilie, mečíky, hyacinty, rozmarýn, puškvorec, izop,
fenykl, anýz, vlaštovičník, šafrán, majoránka, pepř, fenykl, levandule,
sasanka, bazalka, paznehtík, routa, česnek, cibule, kopr, špargl,
dýně, cikorie, kerblík, plicník.
Zahrada byla budována patrně postupně, neboť Tichtenbaum pouze
zahradu popisuje, zatímco zmíněné citáty otiskl až Kristián Theodor
Schösser v II. knize Laurifoliorum, vydané v r. 1622 ve Freibergu
a autorství přiřkl tehdy již mrtvému bratrovi. Na dveřích zahrady
stálo řecky a latinsky: "Bono Genio, Gratiis, Hilaritatique"
(věnováno dobrému Duchu, Graciím a Veselosti). Za tímto heslem
následovala nikterak skromná titulatura zakladatele, který věnuje
tento "dům Géniovi, park Graciím, prameny Nymfám, cestičky
fauně a půvab celého prostoru Flóře a Sirénám, k ozdobě obce,
k potěše života, zahojení starostí v ústraní a trvající potěše
svých přátel". Následovaly vzletné charakteristiky světových
stran.
Sestaven byl též jakýsi řád, jehož motto znělo "Gaudentu
loco hic; procul hinc discedite tristes" - volně přeloženo
"radosti patří toto místo, mrzutost nechť zůstane venku".
Řád návštěvníky nabádavě, ale i důrazně upozorňoval, že sice mohou
vdechovat vůni květin a prohlížet si rostliny, nesmějí je však
poškozovat a ničit, lámat větve či vyhrabávat hlízy a kořeny.
Přístup do zahrady mají jen lidé vzdělaní, ctnostní a laskaví,
kteří před příchodem mají uctít všemohoucího Boha v blízkém kostele,
tj. asi ve sv. Maternovi. Před služebníky, kteří se neumějí chovat
má být zavřen sad, v zahradě nemají co dělat nevěstky, kejklíři,
příživníci či věštci. Zábava má probíhat v uměřené veselosti a
vtipu k radosti všech; nepatří sem hádky ani stesky na starosti
nešťastných atd. Hry v karty a v kostky jsou dovoleny jen v takové
míře, aby se nezadala příčina k rozepřím a nezkalila se radost,
která má být s tímto místem spojena. Mohou sem vstoupit i ženy
a dívky, které mají právo se posadit kam a ke komu chtějí, mají
být dostatečně pohoštěny a ověnčeny květinami - dle sortimentu
ročních období (růžemi, myrtou, vavřínem). Vína se mají podávat
chlazená v čisté vodě, ledu nebo alpském sněhu. O připomenutých
vznešených tématech a o učení katolické církve nesmí debatovat
opilí a přesycení. Na závěr návštěvy mají hosté vzdát díky Bohu
v zahradní kapli a s radostí a žertujíce se vrátit do města.
Nicméně poněkud nákladné Schösserovy ambice přesáhly patrně nejen
možnosti městské pokladny, ale i duchovní obzor většiny měšťanů,
kteří tváří v tvář zruinovaným financím a bojovnému katolictví
se proti svému purkmistru radikálně postavili. Hněv města postupně
narůstal, až skončil Schösserovou vraždou. Líčení několik let
trvajích rozporů včetně tragického konce nalezneme pochopitelně
v dílech všech historiků, kteří se ústeckými dějinami zabývali.
Podrobnějším studiem zjistíme, že vždy jde jen o upravenou verzi
Bohuslava Balbína, který Jana Arnošta Schössera oslavil ve svých
Svatých Čechách v podstatě jako mučedníka pro víru. Platí to i
pro rukopis dominikána Rudolfa Kleinnickla, který sestavil kolem
roku 1790 dějiny Ústí n. L. s použitím dnes již nezachovaných
pramenů. Z něho pak čerpal i Schösserův novodobý biograf Otto
Kamshoff. Víceméně bez povšimnutí zůstaly dosud materiály, uložené
ve fondu staré manipulace ve Státním archivu v Praze, které však
pro naše líčení budou rozhodující.
Celé drama mělo předehru na podzim roku 1610. Pokusme se o strohý
výčet událostí tohoto roku. V závěru léta J. A. Schösser inicioval
velké procesí do nedalekého Bohosudova, které uzavřelo slavné
Te Deum, sloužené pražským arcibiskupem v ústeckém chrámu, kde
nejvyšší duchovní pastýř druhý den uděloval biřmování. Patrně
tehdy se též primas začal zabývat myšlenkou na založení dominikánského
kláštera, který by dostal kostel sv. Vojtěcha. Náměstí již od
dubna zdobila zmíněná kašna, za níž měl Rudolf Frey obdržet celkem
200 kop gr.míš., z nichž 60 kop mu bylo vyplaceno ihned na ruku.
Snad právě tyto výdaje donutily primase k prodeji vsi Zálezly
za 9 000 kop gr. míš. konkurenčním Litoměřicím. Ve vsi bylo usazeno
10 poddaných, patřil k ní volný prostor kolem Labe, 2 mlýny, krčma,
právo rybolovu, clo a nejstarší záduší ke kostelu P. Marie, nepatrná
ves Církvice. Vzhledem k tomu, že pozemkový majetek města byl
více než malý, neobešla se transakce bez těžkostí a do desek zemských
byla vložena až o dva roky později.
Bez jistých finančních obětí se jistě neodehrála ani událost následující
- návštěva arcivévody Leopolda, který se v Ústí n. L. zastavil
na cestě do Drážďan a 20. listopadu zasedl k bohatě prostřenému
stolu v domě J. A. Schössera, kde zřejmě i přenocoval, aby se
časně ráno a po vyslechnutí bohoslužby vydal na další plavbu po
Labi. Ať již byly pohnutky pobytu pasovského biskupa jakékoliv,
v dalších měsících ústeckému primasovi jistě styky s dobrodružným
Habsburkem příliš neposloužily. Jeho nešťasný vojenský zásah definitivně
podlomil postavení Rudolfa II., který byl nucen ustoupit bratru
Matyášovi i z českého trůnu.
A tak rok 1611 začal pro ctižádostivého Schössera poněkud nešťastně.
Po vytlačení pasovského vojska z Prahy, byl v březnu dokonce -
obdobně jako primas Starého Města - zatčen pro "dorozumění"
s arcivévodou. Brzy se mu však podařilo získat důvěru krále Matyáše,
přesněji asi úředníků české kanceláře, která k šetření případu
přistoupila mimo jiné i na základě supliky primasovy manželky,
Doroty Alžběty Mollerové.
Část ústeckých měšťanů pochopila otřesenou Schösserovu pozici
jako vhodnou příležitost k pokusu o jeho sesazení a obrátila se
v tomto smyslu na českou kancelář. J. A. Schösser pochopitelně
nesložil ruce do klína, odjel do Prahy, aby si patrně v prvé řadě
naklonil podkomořího, katolíka Purkarta Točníka z Křimic. Z české
kanceláře pak vyzývali Ústecké, aby zachovali klid a pořádek,
sepsali příčiny nepokoje a poslali své zástupce na Hrad. Hlavní
jednání proběhlo v červenci 1611, kdy kancelář obdržela i opakovanou,
stručnou německy psanou stížnost rady, starších a celé obce města
Ústí n. L. z 21. července, opatřenou 253 podpisy, z nichž prvý
patřil Janu Ditrichovi z Bílé, v Ústí n. L. usedlému šlechtici.
Ve spěšně, energicky napsaném listě obvinili primase z porušování
práv, zatýkání a souzení počestných lidí, což stvrzují vlastnoručními
podpisy a městskou pečetí. Zároveň vyhotovili děkan a nejmenovaní
katolicky smýšlející měšťané obšírnější a vybroušenější a opět
německy napsanou stížnost, v níž připomněli předchozí zprávu i
zadržení dvou měšťanů, kteří s ní jeli do Prahy. Vysvětlovali,
že chtějí žít s utrakvisty v klidu dle Majestátu, že odpor města
proti Schösserovi tkví v celkových nepořádcích, které obrací hněv
měšťanů nejen proti primasovi, ale i všem katolíkům.
Výsledek jednání však vyzněl jednoznačně proti nespokojeným měšťanům.
Kancelář ve jménu krále vytkla vzbouřeným několikrát neposlušnost
vůči panovnické vůli, neboť zpochybnili postavení jím potvrzeného
primase. Listem z 5. srpna sdělil podkomoří do Ústí, že další
jednání se bude odbývat 27. září v Plzni, že svého primase poškodili
i jeho ženu, která pobývá od 17. srpna v Mostě a že tam mají vypravit
8 povozů, aby primase i veškerý majetek odvezli zpět do Ústí.
Neklid ve městě zřejmě trval, neboť kancelář žádala krále, aby
spor nebyl dle původního rozhodnutí projednáván v Plzni, což je
pro Ústecké příliš nákladné, ale v Litoměřicích. V posledním listě
z 11. srpna komora Ústeckým vytýkala, že zbytečně rozmrhali městské
peníze, když jich přišlo do Prahy příliš mnoho, přičemž se chovali
nenáležitě a svou supliku řádně nevysvětlili. V Praze uvěznění
vyslanci - Matouš Ulbricht a Pavel Kreilich si česky (!) stěžovali,
že dle příkazu komory mají setrvat v Praze až do Schösserova návratu
do Ústí, ale ten že se nechal slyšet, že chce jet nejprve do kraje
plzeňského k podkomořímu a oni, chudí lidé pro jeho "nedbanlivost
a toulky" si mají platit nákladný pobyt a přitom doma mají
ženy a děti a opuštěné živnosti. Dále o nich nic bližšího není
známo.
Jan Arnošt Schösser se tedy vrátil jako vítěz a jako purkmistr
byl znovu potvrzen i v roce 1613. Nelze se proto divit, že ještě
intenzívněji pokračoval v započatém trendu. Následovaly další
prodeje městských statků - Podlešína a Jílového (květen 1612).
O něco později (1616) byly zastaveny pražské kapitule Stříbrníky.
To se vedly již konkrétní přípravy k založení a výstavbě dominikánského
kláštera.
J. A. Schösser získal od krále souhlas s ustavením klášterní komunity
a začal plánovat výstavbu nového konventu. Stát měl u kostela
sv. Vojtěcha a prostor pro stavbu měl vzniknout zbořením plných
15 městských domů, sloužících patrně méně majetné části obyvatelstva.
To vyvolalo nesouhlas zřejmě nejen u nekatolíků, zdrženlivě se
k likvidaci domů vyjádřil i císař Matyáš. Schössera zcela zaslepila
touha vyrovnat se předním aristokratům - církevním mecenášům.
Nadaci pro postavení klášterních budov založilo bratrstvo Božího
Těla, které samo vložilo 500 kop gr., ve štědrosti ho následoval
ústecký primas s manželkou s plnými 240 kopami, zatímco ostatní
přední měšťané přispěli částkami podstatně nižšími, v rozmezí
15-50 kop (Jakub ml. Moller). Není divu, že se mělo za to, že
velkorysý dar pochází z peněz za Stříbrníky, z nichž Schösserovi
ještě zbylo na koupi vinice. Luteráni reagovali na katolický "nástup"
novou žádostí o určení domu k bohoslužbám a kázání. Patrně bezúspěšně.
Primase neopustila ani touha po zdůrazňované nadřazenosti, což
se odráží i v opatření proti "zlořádům" při svatbách,
křtech a kostelních slavnostech, které vydala městská rada v čele
se Schösserem v únoru 1615 a nechala zapsat do nedávno založené
knihy památné. Obdobná nařízení byla vydávána i v Rakousku či
sousedním Sasku a jsou dokladem institucializovaného uzavírání
se jednotlivých společenských vrstev. V ústeckém řádu se na prvém
místě praví, že běžní měšťané a řemeslníci nesmějí na zásnuby
zvát hosty provázeni hudebníky, radní, privilegovaní a nobilitovaní
lidé, stejně jako šlechtici mohou při zásnubách svých dětí sice
vystrojit hostinu, ale ovoce, konfet a pečiva má být jen tolik,
co unese jeden stůl - při nedodržení hrozí pokuta 10 kop gr. čes.!
Stanovuje se, kdy může jít ženich tančit s nevěstou, jaký má být
zasedací pořádek u stolu atd. Zvlášť městská rada zdůrazňovala,
že se musí zachovávat společensky odstupňovaný rozdíl v oblékání
- svobodným měšťanům je sice promíjeno nošení hedvábných šatů,
ale pouze privilegovaným je dovoleno oblékat se podle francouzské
módy, nosit našité prýmky, zlaté náramky, perlové náhrdelníky,
sametové sukně a kabátce stejně jako ozdobné zástěry z hedvábí
či taftu. Stejně tak je pod pokutou zapovězeno trpět služkám při
svatbě hedvábné síťky v účesu. Úsměvné jsou přípustné časové "limity"
pro konání některých slavností, např. při křtu lze hostům nabídnout
chléb, máslo, sýr i pár buchet, pohoštění však nemá trvat déle
než tři hodiny.
S povýšeností a přepychem ctižádostivého primase rostla ale u
větší části měšťanů vůči němu nenávist. Blížila se tragédie. Celou
dramatickou událost podrobně líčí několikrát vzpomínaný dominikánský
rukopis, který v podstatě přeložil Balbínův text a doplnil o některé
detaily z jemu ještě dostupných ústeckých pramenů. S barokní dramatičností
se snažil dobrodince kláštera postavit do jasného světla proti
neurvalým vrahům, samozřejmě nekatolíkům. Schösserova likvidace
měla být smluvena 31. října, tj. v den výročí Lutherova vystoupení,
přísahu měli účastnící stvrdit vypitím poháru vína, do nějž předem
nakapali vlastní krev z prstů k tomu poraněných. V den útoku byly
zavřeny městské brány, zvoněno ke šturmu a obklíčen primasův dům.
Jemu samému se však podařilo uprchnout k dominikánům, zde se vyzpovídal
a očekával hodinu smrti. V úkrytu na půdě byl spatřen a posléze
shozen se střechy domu, bezvládné tělo pak dovlečeno na náměstí
a zde probodeno 270 ranami. A ještě jeden detail na dokreslení
charakteru textu - na Schössera se údajně zuřivě vrhl též mladý
řezník, jemuž druhdy byl dobrodincem, ba skutečným otcem ! V této
podobě přetrval primasův příběh až do naší doby a dokonce se stal
Gerhardovi Eisovi námětem pro divadelní hru "Der Primator",
provedenou v červnu roku 1925.
Za den Schösserovy smrti se považuje 20. listopad. Nejasnosti
však panují v určení roku - kolísá mezi léty 1617 a 1618. Pozdější
datum má Balbín, který zaznamenává i údajný nápis nad Schösserovým
místem posledního odpočinku v kostele sv. Vojtěcha. Text, který
zanikl při barokní přestavbě kostela, měl složit bratr zavražděného,
Kristián. V epigrafu se objevilo znovu oněch pověstných 270 ran,
které oběť utrpěla, a věk zemřelého - 44 let. V souladu s Balbínem
a Kleinnicklem se k roku 1618 přiklonil O. Kamshoff, naposledy
pak i autoři Rukověti humanistického básnictví. Určení roku vraždy
je pochopitelně závažné, především ve vztahu k pražské defenestraci.
Balbínův text zcela vědomě klade ústecký případ za květnové události
roku 1618, což autorovi umožnilo zdůraznit obdobný osud Viléma
Slavaty, popsaný na jiném místě Svatých Čech. Naopak mnohem později
Z. Winter označil severočeský případ za prvou defenestraci oněch
vzrušených let. K roku 1617 se jednoznačně přiklonil v prvých
soustavných dějinách Ústí též F. Sonnewend.
Položení události až na podzim 1618 odporují soudobé prameny.
K nim patří např. báseň na smrt J. A. Schössera od M. Alexandra
Arnoldiho, datovaná 16. října 1618 a otištěná ve IV. knize Kristiánových
Laurifoliorum či zápis v současné kronice České Lípy, kde je uvede
datum smrti 10. listopadu 1617. Na konec líčení událostí roku
1617 se o ústeckých nepokojích zmiňuje i Pavel Skála ze Zhoře,
který se ale domnívá, že šlo o útok na zdejšího "papeženeckého"
faráře. Jeho popis vraždy však stojí za ocitování. Za to, že z
města vypudil evangelického kněze a kostel zavřel "a naposledy
z lítosti veliké, opováživše se všeho nebezpečenství, učinili
na příbytek jeho outok, a netoliko toho preláta zahlušili, ale
tělo jeho mrtvé ven z okna vyhodili, ukuchavše je hrozně, tak
že se na něm do 200 ran spatřovalo. Dům pak nebo faru, kde bydlel,
zplundrovali dočista zdělavše v něm škody za 2000 kop míšeňských."
Dále ví i o následném procesu a dokonce o vyhnání arcibiskupem
nově dosazeného kněze. Sám Skála však poznamenává, že je třeba
"Poptati se na to, takli se stalo". Zdá se, že událost
nabyla vskutku na aktuálnosti - a to v obou znepřátelených táborech
- až po pražské defenestraci, či spíše až po Bílé hoře a následném
vývoji situace v zemi. To už se skutečný průběh listopadové vraždy
pozapomněl, důležitější se stala jeho interpretace.
Průkazné argumenty pro rok 1617 a datum 20. listopadu poskytují
však nečetné dobové dokumenty tragédie, zvláště pak v tzv. staré
manipulaci zachované materiály k procesu, který se připravoval
proti ústeckým spiklencům. V Praze o primasově smrti věděli již
v pátek 24. listopadu, kdy bylo rozhodnuto o vytvoření komise,
která by měla vyšetřit okolnosti "pozdvižení, jež se v pondělí
toto minulé v čase nočním
v Ústí sběhlo", že vzbouřenci ve velkém počtu "na dům
někdy primase jejich Arnošta Schesera udeřili, jej vyšturmovali,
až i on tak sám tu mezi nimi o hrdlo způsobem nenáležitým připraven
jest". Vzhledem k dosud v obci trvajícímu pozdvižení má komise
zasáhnout, přimět nespokojence k poslušnosti vůči purkmistru a
konšelům a zároveň má zjistit původce vzbouření. List je určen
Sezimovi z Vrtby, hejtmanovi Bedřichovi z Bílé, hofrychtéři Matesi
Preklovi z Perklsdorfu a sekretáři Filipovi Fabriciovi. Týž den
Bedřich z Bílé i jménem druhého litoměřického hejtmana, Ladislava
Zejdlice z Šenfeldu, oznamuje do Ústí "přátelům a sousedům
mým milým", že z pověření krále mají záležitost prošetřit
přímo ve městě a žádá o zajištění ubytování již na noc "v
pondělí nejprve příští" (tj. 27. listopadu). V zápětí byli
Ústečtí vyzváni, aby poslali šest osob do Litoměřic a požadované
osoby též do Starého Města pražského. Jmenovitě se jednalo o třináct
mužů, mezi nimiž byli např. Matyáš Ulbricht, přední měšťan a majitel
domu na náměstí, Oldřich Sulzer, radní Adam Fock, Jiřík Eczl (Etzl),
Václav Kříž a městský rychtář Šimon Kopnic. Ti všichni se měli
spolu s originály privilegií ihned vydat do české kanceláře.
Z instrukce pro komisaře vyslané do Ústí vysvítá stále trvající
neklid ve městě. Zajímavá jsou opatření ve prospěch vdovy, druhé
Schösserovy ženy, Alžběty Buchfelderové, která se i se sirotky
(z prvního manželství) zřejmě hned po vraždě utekla do Prahy.
K tomu komisí určené osoby mají dohlédnout, aby jim byly poslány
všechny věci i určitá suma peněz "což by mírného a slušného
bylo". Zachováno má být i vše, co v domě patřilo Rafaelu
Mollerovi a jeho bratrovi, primasovým dosud nezletilým švagrům.
Jak dům vypadal, zda byl vypleněn či jinak zničen není zcela jasné.
Až dle přípisu z 16. února 1618 mají Ústečtí vdově i s dětmi umožnit
návrat, a to do domu někdejšího primase na náměstí nebo do dvora
na předměstí, má dostat náležité zabezpečení pod dohledem osob
k tomu určených.
Členy zmíněné komise byli jmenováni hejtmané Litoměřického kraje,
pan Ladislav Zejdlic z Šenfeldu a rytíř Bedřich z Bílé na Řehlovicích,
dále Kryštof Vratislav z Mitrovic a Adam Rýzmburský z Janovic.
Vyšetřování probíhalo dost ztěžka, ne všechny vyzvané osoby uposlechly,
takže bylo voláno po jejich vydání atd. Poslední zachovaná zpráva
je z 11. května 1618 a týká se rozkazu, podrobit právu útrpnému
ty, kteří jsou z Ústí drženi v staroměstském vězení. Do vypuknutí
druhého protihabsburského odboje vyšetřování zřejmě uzavřeno nebylo
a dále se v něm již nepokračovalo. Přišly jiné starosti.
Poněkud strohá výpověď, avšak patrně jediná bezprostřední, neboť
v žádném z dalších dokladů z vyšetřování se již o způsobu Schösserovy
smrti nehovoří. Oddělit dosud tradované podrobnosti primasovy
smrti od Balbínovy jasně oslavné barokní fabulace je velmi obtížné.
Rukopis R. Kleinnickela, který se mnohokrát na Balbínův text odvolává,
i přes evidentní snahu o přesnost a jistou objektivnost, strukturu
vyprávění zachovává, i on chce mecenáše kláštera vylíčit v co
nejskvělejších barvách. Pád se střechy byl asi volným navázáním
na pražskou defenestraci, s níž měl v očích pisatele společný
základ - odpor proti stávajícímu řádu a jeho právoplatnému představiteli,
který je zároveň horlivým katolíkem stojícím ve své velkodušnosti
proti zuřivým luteránům. Třídenní skrývání po půdách a stejnou
dobu v napětí a krvelačnosti čekající dav asi též zcela neodpovídá
mentalitě podobných útoků, o počtu účastníků - Balbín uvádí 1
000 - a zasazených ran ani nemluvě.
Závěrečný akt tragedie ztratil možná na barvitosti, jistě však
ne na zajímavosti. Celková situace v Ústí n. L. v prvých desetiletích
17. století a její vyústění představují jednu z mnoha konkrétních
podob prudce se proměňující české společnosti. Ústí nebylo osamělé
ani v tendencích prokatolických (namátkově - pod tlakem vrchnosti
se přiklonila ke katolictví Roudnice n. L.), ani ve snaze po reprezentativní
přestavbě města. Ve zdech nejednoho města se zformoval kroužek
humanistů a mnohde žily i nadprůměrné osobnosti. V našem případě
však došlo ke střetu s postavou příliš ambiciózní, vědomě zcela
vybočující ze zaběhnutého městského života. Dokladem nechť je
fakt, že o mnoho nadanějšího bratra zavražděného primase, Kristiána,
nikdo nepronásledoval, nadále vykonával funkci krajského fyzika,
zasedal i v městské radě. Ústí opustil až pod tlakem válečných
událostí.
Ty a především pak opatření proti nekatolíkům vydaná po bitvě na Bílé hoře silně zasáhly i do ústecké měšťanské společnosti. Většina měšťanů přestoupila ke katolictví, mnozí
však město i Čechy opustili. Zcela pochopitelně odešli především
do nejbližších měst Königsteinu, Pirny, kde mohli mít obchodní
partnery i přátele. Dík Bergmannovu drážďanskému soupisu materiálů
týkajících se českých exulantů usazených v Sasku, můžeme si osudy
některých z nich přiblížit. Hned úvodem snad lze říci, že je vesměs
čekal velmi obtížný začátek, mnohé pak těžký celý zbytek života.
Do Königsteinu odešela např. rodina Tobiáše Wagnera, doufající
nepochybně v rychlý návrat domů. Situace se však spíše zhoršovala
a přijetí mezi měšťany se v Königsteinu Tobiášovi také nedařilo,
tak v roce 1624 požádal saského kurfiřta Jana Jiřího o dovolení
přesídlit do Drážďan. Jako důvod uvedl chatrné zdraví, které si
vyžaduje trvalou lékařskou péči a přístup k lékům, což mu mohou
zajistit pouze Drážďany. Aby kurfiřta "naladil", zdůrazňil
vazby rodiny na Sasko - psal, že kdysi navštěvoval knížecí školu
v Míšni, že jeho synovec M. Jeremiáš Faber působí v Drážďanech
jako duchovní. Nicméně neuspěl, Jan Jiří mu nabídl přestěhování
do Pirny či Míšně, čehož Tobiáš nevyužil nebo nestihl využít,
protože již v roce 1629 v Königsteinu zemřel. Zbyla po něm vdova
Ludmila, která zemřela ve vysokém věku 84 let 19. května 1663.
U ní žil syn Tobiáš ml., který se v Königsteinu oženil a pokřtil
zde, ale i pohřbil řadu dětí. V dětském věku dvě dcerušky, čtyřiadvacetiletého
syna Jan Wolfganga a dvacetiletého Hanse, který zemřel na následky
bodných ran utrpěných ve vzdáleném Pomořansku (1671).
Nejvíce ústeckých obyvatel odešlo asi do Pirny. Patřil k nim i
pastor M. Jan Langenberger, který zde však již 11. června 1627
zemřel. Příliv exulantů nebyl pro město lehkou záležitostí, což
vyplývá i ze stížnosti, kterou v létě roku 1629 pirenští radní
poslali kurfiřtovi, v níž líčili neúnosnou situaci, neboť ve městě
žije na 2 123 exulantů! Z přiloženého seznamu je patrné, že i
více rodin žilo v jednom domě některého z pirenských měšťanů a
že asi jejich situace nebyla nejjednodušší. Z Ústí jsou jmenováni
Jiří Tenler s ženou, tchýní a 3 dětmi, Hans Otto s ženou a 4 dětmi,
farář Tobiáš Habermehl s dcerou, vdova po Bergovi Šimonovi, Jakub
Wagner s ženou, 5 dětmi a služkou, vdova Anna Garköchová s 2 dcerami,
Wolff Seifert s ženou, dcerou a jejími 3 dětmi, Walter Etzel s
ženou a dítětem. S vysokým počtem exulantů kontrastuje počet nově
přijatých měšťanů. Bylo jich celkem 11, z nichž 3 pocházeli z
Prahy a 3 z Ústí n. L. Jednalo se o pekaře Hanse Ottu, jircháře
Mikuláše Kriesche a kováře Jakuba Wagnera. Posledně jmenovaný
se pokusil spolu s celou řadou dalších exulantů o návrat domů
za saského vpádu do Čech roku 1632, bylo mu však souzeno zemřít
v Pirně (1655). Jeho syn Jan Wagner odešel za vyučením a na zkušenou
do Drážďan, vrátil se však do Pirny, kde se oženil s dcerou místního
měšťana a později se dokonce stal radním. V pirenských matrikách,
kam se zaznamenávaly křty, svatby a pohřby, se objevují jména
ještě dalších původně ústeckých obyvatel, byť mnozí z nich již
nepatřili k tak významným a bohatým měšťanům. Byli to např. Walter
a Valentin Etzelové, Šimon Eichler, Wolf Seifert, Hans Levik,
Vladislav Stamack, provazník Ondřej. V Hermannsdorfu u Annabergu
se usadil Hans Eissemann. Ústecký historik F. J. Umlauft uvádí
mezi 12 měšťany, kteří opustili Ústí, ještě majitele hostince
U zlatého anděla, Bartela Wasewitze, majitele domu na náměstí
Baltasara Krause a držitele domu čp. 282, Augusta a Jiřího Ellinga.
V dané chvíli nelze pořídit ucelený přehled všech ústecký exulantů
a jejich osudů, musíme se spokojit jen s naznačeným přehledem,
který snad dost výmluvně vypovídá o tvrdém zásahu konfiskací do
údělu jednotlivců i o vrtkavosti lidského štěstí.
Těžká léta však čekala i zbylé ústecké měšťany. Po Bílé hoře byla
definitivně ztracena politická práva královských měst a tentokrát
i do "věrného" města Ústí nad Labem byl dosazen císařský
rychtář. Tím prvním byl nově přišlý Filip Ring (1622-1626), brzy
ho však vystřídal příslušník starousedlé měšťanské rodiny, syn
pekaře Jiřího Freudenberga, Šalamoun (*1584). Byl to zřejmě muž,
který se dokázal vždy dobře a včas rozhodnout. V r. 1611 podpisoval
stížnost proti Schösserovi, v r. 1626 obsadil někdejší dům protestanta
Jan Langenbergera a ve 30. letech neváhal profitovat na válce.
Primasem se v letech 1638-41 stal známý humanista Kristián Fridrich
Windisch z Aschenfeldu, který posléze nepohrdl ani úřadem rychtáře.
Výhradně katolickým se nestalo jen Ústí n. L., ale vyměnila se
i okolní šlechta, mezi níž bude důležité místo patřit Thunům a
Nosticům. Své způsobila i sama válka, která se města nemilosrdně
dotkla.
Desetiletí trvající boj o podobu českého státu skončil. Centralizační
snahy Habsburků zesílily, zvítězil tvrdý rekatolizační kurs, změnila
se struktura české společnosti. Uměřená, racionální renesance
ustoupila expresivní, dramatické a okázalé nádheře barokní kultury.
Prameny
Archiv města Ústí n. L., fond Archiv města, P. Rudolf Kleinnickl,
Wahrhafte Verzeichnung derer in unserer treuen Stadt Aussig ob
der Elbe fürgegangenen Vorfällen, dokončen kol. r. 1790 (s pozdějším
zápisem na přídeští), rkp. Tamtéž, Pozvání na promoci z 5. 2.
1607, něm. Tamtéž, Usta ad Albim delineata carmine... Authore
Joanne AugustinoTichtenbaum, Pragae DMCXIV - Liber VII., sign.č.
B V l/33. Státní ústřední archiv (SÚA) Praha, SM A 1/1-17. B.
Balbinus, Miscellanea historica regni Bohemiae, decas I, liber
IV. (Bohemia sancta), Pragae 1682. pag. 201-204. E. Richter: Gegen
Aufwand und Üppigkeit in alter Zeit, in: Beiträge zur Heimatkunde
des Aussig-Karbitzer Bezirkes (BHAKB) 2, 1922, s. 157n. - edice
zápisu z 1. městské pamětní knihy. M. Hanse Kriesche Kronik der
Stadt Böhmisch Leipa bis zum Jahre 1621, Národní muzeum, rkp.
VII D l, fol. 107. Ch. T. Schössera, Laurifoliorum sive Schediasmatum
poeticorum, libri II-IV, Národní knihovna Praha, odd.rkp., sing.č.52
G 76. Pavel Skála ze Zhoře v Historii české, ed. K. Tieftrunk,
II. díl. Oslavena byla sbírkou dedikačních básní Aplaudus in solemnem
doctoratus actum....Iohanni Ernesto Schössero ab Embleben Marchio-Francofurtensi,
notario publ. apostolico et imperiali, anno MCDVII. 7. Februar
....uložená v klášteře premonstrátů na Strahově, součást svazku
Academicae orationes, sing. č. FK V 9.
Literatura
O. Blumer, Die Bürgerrechtsverleihungen in Brüx von 1578-1680,
Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen
49, 1931, s.204, 308. L. Bobková, Ústí nad Labem ve stavovském
odboji 1547, in: Sborník Pedagogické fakulty v Ústí n. L. 1987,
s.5n. G. Eis, Das geistige Leben in Aussig um 1600, Sonderheft
9 der Beiträge zur Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes (BHAKB),
1932. G. Eis, Die Ermordung des Aussiger Primators Ernst Schösser
von Embleben, in: Beiträge zur Heimatkunde des Elbetales (BHE)
I, 1939, s. 58. J. Hejnic - J. Martínek, Rukověť humanistického
básnictví v Čechách a na Moravě, I.-V. díl, Praha 1966-1982. K.
Hrdiny, Beiträge zur Lebensbeschreibung der Brüder Schosser, in:
BHAKB 5, 1925, s. 3. J. Hrdy, Die Aussiger Marienkirche vom Jahre
1426 bis zum Jahre 1538, MVGDB 48, 1909, s.180n. F. Hrejsa, Dějiny
křesťanství v Československu, V. díl, Praha 1948, s. 53. Q. Kastner,
Roudnice nad Labem, Roudnice n. L. 1989. M. Košťál, Počátky luterské
reformace na lužickém pomezí, in: Z minulosti Děčínska II, 1974,
s. 26. O. Kamshoffa, Johann Ernst Schösser von Embleben, Ústí n. L.
1912. H. R. Kreibich, Der Aussiger Dominikanerprior P. Rudolf
Kleinickl, in: BHAKB 16, 1936, s.16, 38; 17, 1937, s. 14. H. R.
Kreibich, Die Dominikaner in Aussig, Ústí n. l. 1935. H. R. Kreibich,
Die Kleinnickel-Chronik, in: BHAKB 16, 1936, s. 48. H. R. Kreibich,
Ein Trauerspiel aus Aussigs Vergangenheit, in: Jahrbuch und Kallender
für Aussig 3, 1927, s. 32n. J. Krčálová, Kašny, fontány a vodní díla české a moravské
renesance, in: Umění 21, 1973, s.538 an. J. Lippert, Geschichte
der Stadt Leitmeritz, Praha 1871. J. Pešek, Univerzitní správa
městských latinských škol v Čechách a na Moravě na přelomu 16.
a 17. století, in: Acta Universitatis Carolinae, HUCP 30/2, 1990,
s. 50. J. Pešek, Kultura českých předbělohorských měst (1547-1620),
in: Česká města v 16.-18. stol., Praha 1991, s. 103n. A. Rejzek, P. Bohuslav Balbín T. J., Praha 1908. A.
Ressel, Alt-Aussiger Familien, Ústí n. L. 1923. J. Smetana, Palatinové
Jan Ernst a Christian Theodor Schosserové z Emblebenu a Friedhelmu,
in: Heraldická ročenka 1985, s. 37n. J. Smetana, Vyprávěcí prameny
dějepisné vzniklé v Litoměřickém kraji do roku 1835, in: Sborník
archivních prací 22, 1972, s. 221n. F. Sonnewend, Geschichte der
Königlichen Freistadt Aussig , dle 2. vyd. (1855) nově vydal A.
Marian, Ústí n. L. 1918. F. Šebek, Dějiny Pardubic, Pardubice
1989. J. Šitler, Svaté Čechy Bohuslava Balbína, in: Bohuslav Balbín
a kultura jeho doby v Čechách, Pam. nár. písemnictví, Praha 1992,
s. 14. M. Truc, Album academiae Pragensis Societati Iesu 1575-1617,
Praha 1968, s. 92. F. J. Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt
Aussig, Bayreuth 1960. J. Válka, Tolerance, či koexistence",
in: Studia Comeniana et historica 18/35, 1988, s. 63n. Z. Winter,
Život církevní v Čechách, Praha 1895. R. Wolkan, Studien zur Reformationsgeschichte
Nordböhmen VI., Reformation im Aussiger Dekanat, Praha 1885.