Sebuzín
Malebná kotlina, kterou protéká Tlučeňský potok, z jedné strany ukončená tokem Labe a z ostatních obklopená věncem vysokých kopců (na severovýchodě masivem Varhoště s romanticky rozeklanou Krkavčí skálou, na jihu hřebenem Trabice končícím Velkým a Malým Deblíkem) svou příhodnou polohou chráněnou před ostrými větry od nepaměti lákala člověka k budování sídel. Pod Krkavčí skálou byly nalezeny vůbec nejstarší stopy po lidské činnosti v ústeckém okrese: stopy sídel a pazourkové nožíky a škrabadla z období pozdního paleolitu (15 000 let př. n. l.). V historické době se nejstarší písemná zmínka o obci nachází v listině z r. 1251 (ZOBIJZIJN).V r. 1279 se název objevuje v současné podobě (SEBUSIN). Původ názvu je od slovanského osobního jména Chcebud, název je někdy v listinách uváděn jako Chebuzín.
Ve 13. stol. drželi ves Ota a Jan ze Sebuzína, příslušníci nižší šlechty. Jan ze Sebuzína byl zároveň sudím litoměřického kraje. Vladykové ze Sebuzína, kteří měli ve znaku tři podkovy, drželi ves až do roku 1580, kdy Sebuzín připadl městu Litoměřicím. Nejvýznamnější příslušník tohoto rodu byl Kryštof Želinský ze Sebuzína. Jeho schopnosti a znalost cizích jazyků způsobily, že pomocí Vratislava z Pernštejna získal r. 1586 místo zemského místopísaře a v r. 1590 se stal českým místokancléřem. Kryštof Želinský byl horlivý evangelík a vzhledem k tomu, že obratnými intrikami brzy získal přízeň vrtkavého a nevypočitatelného císaře Rudolfa II. - našeptával mu totiž, že katolická a papežská strana usiluje o omezení panovníkovy moci, dokázal prosazovat zájmy českých evangelíků tak, že to budilo veliké znepokojení až u papežského dvora. Želinský po deset let úspěšně vzdoroval intrikám papežského nuncia Speziana a politicky zcela ovládal českou kancelář, jejíž působnost bychom mohli přirovnat k dnešním ministerstvům vnitra a financí dohromady. Teprve koncem srpna 1599 se podařilo nunciovi Spinellimu, muži nevybíravých prostředků, Želinského zdiskreditovat tak, že císař dosadil do funkce kancléře (ta byla na nátlak Želinského dlouho neobsazovaná) Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, odchovance jezuitů a fanatického katolíka, osobního nepřítele Želinského. Želinský z české kanceláře odešel; císař mu však byl i nadále osobně nakloněn a udělil mu výnosný úřad nejvyššího mincmistra, který byl ale bez politického vlivu. Kryštof ze Sebuzína zemřel v listopadu 1608 a je pohřben v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně.
Během třicetileté války byl Sebuzín téměř celý vypleněn a vypálen, v r. 1626 připadla část obce Heřmanu Černínu z Chudenic, druhá část o něco později spolu s osadou Kolibov k lovosickému panství.
V r. 1787 měl Sebuzín 73 domů. Při velkém požáru 18. srpna 1827 většina domů lehla popelem. Epidemie cholery r. 1855 si zde vyžádala mnoho obětí na životech.
Ovocnářství bylo od pradávna tradičním způsobem obživy sebuzínských obyvatel. Rané třešně, meruňky, hrušky, jablka a broskve se odsud vyvážely loděmi do Německa. Po zavedení železnice sebuzínské ovoce přicházelo na trh vedle Ústí a Litoměřic rovněž v lázeňských Teplicích a dokonce i v Karlových Varech.
V r. 1948 postavily tehdejší Stalinovy závody v Záluží na konci údolí Ritina rekreační středisko. V r. 1950 o prázdninách se v tomto středisku uskutečnil l. krajský budovatelský tábor na severu Čech. Ve dvou bězích se ho zúčastnilo 2 000 pionýrů. V letech 1951-1954 se zde konaly velké mezinárodní pionýrské tábory s účastí korejských, řeckých, španělských a francouzských dětí. V r. 1951 byla zřízena v objektu střediska stanice mladých přírodovědců, která zde působila až do r. 1954, kdy byla přemístěna do Krásného Března.
Až do 12. června 1960 patřil Sebuzín do litoměřického okresu.
