Trmice

První stopy osídlení jsou zhruba 25 000 let staré, v roce 1987 bylo na rozhraní katastrů obcí Stadice a Koštov objeveno z této doby tábořiště lovců mamutů. Kromě období střední doby kamenné, 8 000 - 5 500 př. n. l. byly v Trmicích a jeho okolí učiněny více či méně četné nálezy pro všechny další období a s nimi v regionu souvisejícími kulturami až do příchodu Slovanů.

Dochované pohřby dovolují soudit na existenci slovanské zemědělské osady již na počátku 10. století. Zhruba o sto let později tu stál dřevěný kostelík. V souladu s tím se listinné prameny o vsi Trmicích zmiňují poměrně záhy - v roce 1264 je v listině uveden Jan z Trmic, služebník Boreše z Oseka. I když latinský název lokality v originále listiny - Turnicz - lze ztotožnit s Trmicemi jen na základě pravděpodobnosti, k roku 1305 existuje již doklad nesporný.

Trmice byly patrně od počátku své historicky doložené existence královským lénem, nikoli však přímo podřízeným českému králi , ale vrchním královským manům v Oseku, potom Krupce. Lenní přísahu zdejší manové však symbolicky skládali do královských rukou. Rozkládaly se v prostoru dvojího ohybu řeky Bíliny. Již ve středověku tvořila řeka přirozenou hraniční čáru dvou vsí - Horních a Dolních Trmic - a zároveň dvou lenních panství. Horní Trmice byly na pravém břehu řeky na mírném svahu Větrníku, kdežto řada domů pod svahem Hájku na levém břehu tvořila Dolní Trmice.

V Horních Trmicích jsou osečtí manové známí již před husitstvím. Před rokem 1437 je získal Hanuš z Mansdorfu, purkrabí na Krupce. Jeho potomci vymřeli roku 1497 a z titulu dluhů získal Horní Trmice Petr z Kouče. On a jeho potomci uhájili své léno proti nárokům královské komory i ostatních zájemců - spor trval čtvrt století - a vládli zde až do Bílé hory. Od roku 1569, kdy je Rudolf II. propustil z manství, drželi Trmice jako svobodné dědičné vlastnictví.

V Dolních Trmicích vládli od prvních zpráv ve 14. století až do roku 1605 rytíři Trmičtí z Míliny. Mezi lety 1521-1545 i oni dosáhli propuštění z manství jak hradu Krupky, tak krále. Roku 1605, kdy vymřeli v mužské linii, získali Trmice jejich příbuzní v ženské linii, rytíři Děčínští z Býnova.

Po Bílé hoře propadl veškerý majetek Koučů konfiskaci pro aktivní podíl na stavovském povstání 1618-1620. Býnovští se povstání nezúčastnili, ale jako evangelíci si po roce 1627 museli vybrat: přestup ke katolictví nebo prodej majetku a odchod ze země. Volili druhé.

Obě panství lacino koupil roku 1629 císařův rádce Vavřinec Majdrle. Trmice tak byly poprvé za své historie spojeny, ne však natrvalo. K tomu došlo až v roce 1662, kdy Horní i Dolní Trmice koupil Jan Hartwig, hrabě z Nostic. Přesto, že trmické panství bylo také velmi zpustošeno třicetiletou válkou, zachovalo si svou cenu, Nostic je koupil za 24 000 rýnských zlatých. Nostic měl velký zájem o rozvoj Trmic. Roku 1664 přeložil trhové právo z Řehlovic do Trmic a Trmice se staly nejen centrem celého panství, ale po celé 17. a 18. století úspěšně konkurovaly královskému městu Ústí nad Labem.

Roku 1775 se v Trmicích konaly již 4 výroční trhy, bylo zde 13 cechů, 107 domů a 648 obyvatel. Přiznání regulovaného magistrátu v roce 1785 bylo nejen oceněním významu Trmic ve své době, ale další nelibě nesenou skutečností sousedního Ústí.

Na počátku 19. století měly Trmice štěstí, vyhnuly se bezprostředním důsledkům bitvy u Chlumce. Tragický dopad však měla opakovaná epidemie cholery v roce 1832 a 1850.

Život obyvatel Trmic a okolí významně určovali Nosticové, a to i po zrušení poddanství v roce 1848. Albert Nostic zastával v letech 1839 až 1871 funkci starosty a kromě rozsáhlé hospodářské aktivity, založil např. roku 1830 cukrovar a díky jemu se zde od roku 1841 dolovalo uhlí, inicioval také výstavbu pomníku Přemysla Oráče ve Stadicích, který byl dokončen roku 1841. V letech 1856 až 1863 nechal postavit architektem Heinrichem Ferstelem novogotický zámek v Trmicích.

Politický život v Trmicích v 19. století byl podobný jako v jiných obcích. V roce 1848 byla ustavena garda a vyslovena podpora liberalizaci poměrů v monarchii. Od padesátých let se zakládaly spolky. Ani v hospodářské oblasti Trmice nezaostávají, dokladem je stálý nárůst obyvatel - v roce 1880 měly Trmice 2 545 obyvatel a vrcholu dosahují roku 1930, kdy počet obyvatel dosáhl 7 593. K nejstarším podnikům patřila továrna na sodu a jiné produkty firmy Seidel a Freyr z roku 1849, kterou po několika majitelích převzal Franz von Zdunowsky a kolem roku 1879 založil továrnu na zpracování dehtu. Ta se stala předchůdcem později založeného podniku "Trmický dehtový, olejový a tukový průmysl".

Vznik Československé republiky nebyl vítán s radostí, nicméně stabilizace poměrů a konec rabování přineslo přece jisté ulehčení. Pomalu se také měnila národnostní skladba obyvatel. Jestliže se v roce 1890 při sčítání lidu hlásilo k českému jazyku pouze 23 osob, pak v roce 1930 k české národnosti již 2 318 obyvatel. Vítězi většiny prvorepubličních voleb byli němečtí sociální demokraté, v roce 1938 zde jako v celém pohraničí dominovala Sudetoněmecká strana.

Připojení Sudet k Německu znamenalo konec samostatnosti Trmic - byly administrativně sloučeny s Ústím. Během války se i Trmice setkaly se zajateckými tábory, válečným hospodářstvím a muži na frontě. Také po válce se zde odrazil vývoj pohraničí - v prvé řadě odsun německého obyvatelstva a příchod nových obyvatel z vnitrozemí - se vší konfliktností tohoto procesu.

V dalších desetiletích se Trmice pokoušely několikrát obnovit samostatnost, nakonec však zůstaly součástí města Ústí nad Labem a s ním sdílely osudy také v průběhu socialismu. Na jedné straně docházelo k rozvoji těžby, elektrárna byla přebudována na teplárnu, nedostatek stavebních kapacit si roku 1949 vynutil založení pobočky Prefy Ústí n. L. a dalších podniků, na straně druhé zanikly drobné živnosti, byli perzekuováni demokraticky smýšlející občané - dlouholetý učitel a sociální demokrat Ladislav Tycler, nebo trmický farář, dnešní královéhradecký biskup, Karel Otčenášek.

Trmice se podle územního plánu z druhé poloviny šedesátých let měly stát průmyslovou zónou, odkud budou obyvatelé postupně vystěhováni. Postupující demolice zničily celou část Trmic včetně barokní radnice. Město stále více obývaly skupiny sociálně nepřizpůsobivých občanů, které v devastaci pokračovaly.

Po roce 1989 se v Trmicích aktivizovali občané, kteří se rozhodli zastavit chátrání města. Dne 1. ledna 1994 bylo po 55 letech na základě referenda obnoveno samostatné postavení Trmic. Prvním starostou se stal sociální demokrat Ota Neubauer, který tento úřad drží i po druhých komunálních volbách na podzim roku 1994.

Literatura

Orientační přehled přináší brožura Trmice, Muzeum města Ústí nad Labem 1994. Správní dějiny však třeba doplnit o studii I. Martinovský, Spory o Trmice, Chabařovice a Krupku na přelomu 15. a 16. stol., in: Ústecký sborník historický 1985, s. 91n..


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola