Předměstská aglomerace

Rozsah slovanského osídlení v raném středověku byl obdobně jako v pravěku vázán na přírodní podmínky v povodí Labe a Bíliny a jejich přítoků. Zdejší slovanské obyvatelstvo je přiřazováno k někdejšímu kmenovému území Lemuzů, které zaujímalo sídelní oikumenu v povodí Bíliny mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Celé toto území se dělilo na tři menší sídelní komory - mosteckou, bílinsko-duchcovskou a ústeckou, ke které se přiřazují lokality ve Stadické pahorkatině, ústecké kotlině a s ní sousedící kotlině Březensko-neštěmické. Se vznikající přemyslovskou hradskou soustavou v 10. století se Ústecko stává nejvýchodnější oblastí bílinské kastelánie. Funkci správního a ekonomického ústředí této východní ústecké sídelní oikumeny patrně plnilo Ústí n. L. Druhá významnější lokalita, která by mohla přicházet v úvahu, je Chlumec, poprvé připomínaný k roku 1040. Ten je však na okraji sídelní oblasti a svou polohou na srbské cestě plnil spíše funkci pohraničního strážního hradiště spojeného s celnicí (doložena k roku 1057). Pro svou strategickou polohu na důležité dálkové cestě kontrolovalo chlumecké hradiště zemskou hranici. Svou úlohu plnilo ještě ve 12. století, kdy v zimě roku 1126 porazil český kníže Soběslav v bitvě u Chlumce vojsko krále Lothara. V souladu s těmito historickými zprávami zde archeologické nálezy potvrzují výraznější osídlení až pro mladohradištní a pozdně hradištní období.

Jaká byla tedy situace v ústecké kotlině" Písemné zprávy z doby před povýšením osady Ústí na město jsou kusé, ale lze z nich usuzovat, že už od konce 10. století zde existovala osada s celnicí kontrolující labský obchod. Je proto celkem přirozené, že nejstarší písemné zprávy o Ústí n. L. jsou spojeny s existencí zeměpanské celnice. Podíl na výnosech ze cla zde měl údajně získat od Boleslava II. roku 993 břevnovský klášter, protože se však jedná o vpisek z poloviny 13. století, je pravdivost této zprávy sporná. Zcela jistě existenci celnice však potvrzuje doklad z roku 1057, kdy byla založena kapitula při kostele sv. Štěpána v Litoměřicích a ke své výživě dostala též osminu cla z cesty vedoucí "per aquam Vzti". Ani tuto událost neznáme z originální listiny, ale až z konfirmace z roku 1218, avšak o jejím obsahu není třeba v daném případě pochybovat. Objevuje se zde jménem jakýsi Cristen, který dostal výměnou za pole "Breznik" jiné v Ústí n. L.

Přibližnou představu o vývoji osídlení od příchodu slovanského obyvatelstva do ústecké kotliny až k počátkům městské aglomerace dávají opět archeologické prameny. Jak postupovalo osídlování areálu původního středověkého města Ústí n. L. před 2. polovinou 13. století, by mohl prokázat jen rozsáhlý a systematický archeologický průzkum celého středověkého městského jádra. To však v zastavěném centru města již není uskutečnitelné a navíc novodobou zástavbou od konce 19. století byly hlubokými sklepními základy zničeny celé bloky sídelních středověkých vrstev. Nejdrastičtější zásah do území původního středověkého města pak znamenala výstavba sídliště v šedesátých letech, kdy byla kompletně zničena celá oblast severovýchodní části původního městského centra v prostoru mezi Velkou hradební a Hrnčířskou ulicí až k hotelu Bohemia. Tehdy byl celý tento prostor vybagrován bez jakéhokoliv předchozího průzkumu.

Na základě starších drobných nálezových souborů a hlavně pak z poznatků rozsáhlých záchranných archeologických výzkumů, jež přece jen v jiné části centra v posledních letech proběhly, lze již sestavit pravděpodobný obraz vývoje raně středověkého Ústí n. L. a jeho role v tehdejší sídelní struktuře severozápadních Čech.

Zcela převažující složkou v archeologickém materiálu, kterým disponujeme, je keramika a její zlomky. Na základě jejího vyhodnocení lze konstatovat, že stopy nejstaršího osídlení v ústecké kotlině spadají do konce 8. a 9. století, do období staro až raně středohradištního. Větší počet nálezů pak náleží do období mladší doby hradištní v 10. století.

Dosavadní archeologické prameny pocházející z areálu středověkého města Ústí n. L. a jeho předměstí nám po jejich vyhodnocení umožňují alespoň přibližnou představu o sídelní situaci před vznikem královského města. Rýsuje se zde menší sídlištní aglomerace skládající se ze tří sídelních poloh. Na mírně zvýšené nevýrazné ostrožně bylo vybudováno opevněné hradiště a na jeho západním předpolí na terasovité pláni leželo předhradí (dnes prostor jihozápadní strany Mírového náměstí), jehož rozsah nelze zatím určit. Osídlení na obou polohách existovalo již od konce osmého století a ve století devátém. Hradiště proto mohlo plnit také funkci správního centra východní části lemuzského území. Poměrně malý počet nálezů však svědčí o faktu, že nemělo v této době větší význam. Na obou sídelních polohách se výrazněji projevuje až materiál z mladšího úseku střední doby hradištní v 10. století, kdy patrně Ústí získalo významnější roli při formování hradské organizace mladého přemyslovského státu. Třetí sídelní poloha vzniká v tomto období východně od opevněného hradiště. Jedná se o předhradí, které se nacházelo na mírném svahu v prostoru od dnešní ulice V jirchářích až na Předmostí k Mariánské skále.

Je pochopitelné, že celnice musela být chráněna, jinak by jistě nařízené celní poplatky knížeti či jinému jím určenému příjemci mnoho užitku nepřinesly. Hradiště bylo od předhradí odděleno příkopem, jehož šíře dosahovala 20 m. Část tohoto příkopu zachytil archeologický výzkum v roce 1991. V třicátých letech 13. století byl příkop jednorázově zasypán. Na jeho místě byla k ochraně královské celnice vybudována kamenná obvodová zeď. O jistém významu ústeckého hradiště svědčí i fakt, že bylo vybráno pro svatbu Žofie, dcery českého knížete Bedřicha s Albrechtem Míšeňským, synem markraběte Oty. Svatba, která se zde konala 23. dubna 1186, byla podmíněna existencí kostela a možnostmi ubytování obou knížecích družin. První a poslední písemné potvrzení existence ústeckého hradu máme až z r. 1283, kdy mezi zbožím zastaveným Otovi Braniborskému za vykoupení Václava II. je jmenováno též město a "castrum Uzk".

Z centrálních funkcí, které se v Ústí soustřeďovaly, lze z písemných pramenů v předlokačním období prokázat funkci celnice a tím i přístavu na labské cestě, trhového místa a funkci vojensko-správní. Tento poslední předpoklad podporuje existence opevněného hradiště. Obchodní aktivitu dokládá velký počet střepů ze zásobnic v keramických souborech. Rovněž tak nálezy zlomků importované keramiky post-pingsdorfského rázu, vázané na významné lokality jak u nás tak i v sousedním Sasku, svědčí i o dálkovém obchodu. To je pochopitelné, neboť na vzniku uzlového bodu regionálního a dálkového obchodu musela mít přemyslovská knížecí správa prvořadý zájem. S tímto stavem se shoduje i hypotéza nevelké sídelní aglomerace složené z knížecího hradu, předhradí a podhradní osady při labském přístavu. V tomto předlokačním období nelze však spolehlivě určit, zda se jednalo o osadu spojenou s pobytem obchodních družin nebo zemědělců a rybářů. Patrně v průběhu 11.-12. století pak vzniká další sídliště na pravém břehu Bíliny v prostoru někdejšího předměstí Ostrova. S jistotou lze konstatovat, že město Ústí n. L. vyrůstá ze starší osady doby hradištní, která tvořila raně středověké předhradí a kontinuita jejího osídlení byla zcela prokázána.

Literatura

M. Cvrková, M. Zápotocký, Ústí nad Labem. K topografii jednoho z raně středověkých centrálních míst severozápadních Čech, in: Archeologické rozhledy XLVI, Praha 1994. J. Smetana, Počátky města Ústí n. Labem, in: Historický sborník Okresního vlastivědného muzea Ústí n. L. 1981.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola