Rozsah slovanského osídlení v raném středověku byl obdobně jako
v pravěku vázán na přírodní podmínky v povodí Labe a Bíliny a
jejich přítoků. Zdejší slovanské obyvatelstvo je přiřazováno k
někdejšímu kmenovému území Lemuzů, které zaujímalo sídelní oikumenu
v povodí Bíliny mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Celé
toto území se dělilo na tři menší sídelní komory - mosteckou,
bílinsko-duchcovskou a ústeckou, ke které se přiřazují lokality
ve Stadické pahorkatině, ústecké kotlině a s ní sousedící kotlině
Březensko-neštěmické. Se vznikající přemyslovskou hradskou soustavou
v 10. století se Ústecko stává nejvýchodnější oblastí bílinské
kastelánie. Funkci správního a ekonomického ústředí této východní
ústecké sídelní oikumeny patrně plnilo Ústí n. L. Druhá významnější
lokalita, která by mohla přicházet v úvahu, je Chlumec, poprvé
připomínaný k roku 1040. Ten je však na okraji sídelní oblasti
a svou polohou na srbské cestě plnil spíše funkci pohraničního
strážního hradiště spojeného s celnicí (doložena k roku 1057).
Pro svou strategickou polohu na důležité dálkové cestě kontrolovalo
chlumecké hradiště zemskou hranici. Svou úlohu plnilo ještě ve
12. století, kdy v zimě roku 1126 porazil český kníže Soběslav
v bitvě u Chlumce vojsko krále Lothara. V souladu s těmito historickými
zprávami zde archeologické nálezy potvrzují výraznější osídlení
až pro mladohradištní a pozdně hradištní období.
Jaká byla tedy situace v ústecké kotlině" Písemné zprávy
z doby před povýšením osady Ústí na město jsou kusé, ale lze z
nich usuzovat, že už od konce 10. století zde existovala osada
s celnicí kontrolující labský obchod. Je proto celkem přirozené,
že nejstarší písemné zprávy o Ústí n. L. jsou spojeny s existencí
zeměpanské celnice. Podíl na výnosech ze cla zde měl údajně získat
od Boleslava II. roku 993 břevnovský klášter, protože se však
jedná o vpisek z poloviny 13. století, je pravdivost této zprávy
sporná. Zcela jistě existenci celnice však potvrzuje doklad z
roku 1057, kdy byla založena kapitula při kostele sv. Štěpána
v Litoměřicích a ke své výživě dostala též osminu cla z cesty
vedoucí "per aquam Vzti". Ani tuto událost neznáme z
originální listiny, ale až z konfirmace z roku 1218, avšak o jejím
obsahu není třeba v daném případě pochybovat. Objevuje se zde
jménem jakýsi Cristen, který dostal výměnou za pole "Breznik"
jiné v Ústí n. L.
Přibližnou představu o vývoji osídlení od příchodu slovanského
obyvatelstva do ústecké kotliny až k počátkům městské aglomerace
dávají opět archeologické prameny. Jak postupovalo osídlování
areálu původního středověkého města Ústí n. L. před 2. polovinou
13. století, by mohl prokázat jen rozsáhlý a systematický archeologický
průzkum celého středověkého městského jádra. To však v zastavěném
centru města již není uskutečnitelné a navíc novodobou zástavbou
od konce 19. století byly hlubokými sklepními základy zničeny
celé bloky sídelních středověkých vrstev. Nejdrastičtější zásah
do území původního středověkého města pak znamenala výstavba sídliště
v šedesátých letech, kdy byla kompletně zničena celá oblast severovýchodní
části původního městského centra v prostoru mezi Velkou hradební
a Hrnčířskou ulicí až k hotelu Bohemia. Tehdy byl celý tento prostor
vybagrován bez jakéhokoliv předchozího průzkumu.
Na základě starších drobných nálezových souborů a hlavně pak z
poznatků rozsáhlých záchranných archeologických výzkumů, jež přece
jen v jiné části centra v posledních letech proběhly, lze již
sestavit pravděpodobný obraz vývoje raně středověkého Ústí n.
L. a jeho role v tehdejší sídelní struktuře severozápadních Čech.
Zcela převažující složkou v archeologickém materiálu, kterým disponujeme,
je keramika a její zlomky. Na základě jejího vyhodnocení lze konstatovat,
že stopy nejstaršího osídlení v ústecké kotlině spadají do konce
8. a 9. století, do období staro až raně středohradištního. Větší
počet nálezů pak náleží do období mladší doby hradištní v 10.
století.
Dosavadní archeologické prameny pocházející z areálu středověkého
města Ústí n. L. a jeho předměstí nám po jejich vyhodnocení umožňují
alespoň přibližnou představu o sídelní situaci před vznikem královského
města. Rýsuje se zde menší sídlištní aglomerace skládající se
ze tří sídelních poloh. Na mírně zvýšené nevýrazné ostrožně bylo
vybudováno opevněné hradiště a na jeho západním předpolí na terasovité
pláni leželo předhradí (dnes prostor jihozápadní strany Mírového
náměstí), jehož rozsah nelze zatím určit. Osídlení na obou polohách
existovalo již od konce osmého století a ve století devátém. Hradiště
proto mohlo plnit také funkci správního centra východní části
lemuzského území. Poměrně malý počet nálezů však svědčí o faktu,
že nemělo v této době větší význam. Na obou sídelních polohách
se výrazněji projevuje až materiál z mladšího úseku střední doby
hradištní v 10. století, kdy patrně Ústí získalo významnější roli
při formování hradské organizace mladého přemyslovského státu.
Třetí sídelní poloha vzniká v tomto období východně od opevněného
hradiště. Jedná se o předhradí, které se nacházelo na mírném svahu
v prostoru od dnešní ulice V jirchářích až na Předmostí k Mariánské
skále.
Je pochopitelné, že celnice musela být chráněna, jinak by jistě
nařízené celní poplatky knížeti či jinému jím určenému příjemci
mnoho užitku nepřinesly. Hradiště bylo od předhradí odděleno příkopem,
jehož šíře dosahovala 20 m. Část tohoto příkopu zachytil archeologický
výzkum v roce 1991. V třicátých letech 13. století byl příkop
jednorázově zasypán. Na jeho místě byla k ochraně královské celnice
vybudována kamenná obvodová zeď. O jistém významu ústeckého hradiště
svědčí i fakt, že bylo vybráno pro svatbu Žofie, dcery českého
knížete Bedřicha s Albrechtem Míšeňským, synem markraběte Oty.
Svatba, která se zde konala 23. dubna 1186, byla podmíněna existencí
kostela a možnostmi ubytování obou knížecích družin. První a poslední
písemné potvrzení existence ústeckého hradu máme až z r. 1283,
kdy mezi zbožím zastaveným Otovi Braniborskému za vykoupení Václava
II. je jmenováno též město a "castrum Uzk".
Z centrálních funkcí, které se v Ústí soustřeďovaly, lze z písemných
pramenů v předlokačním období prokázat funkci celnice a tím i
přístavu na labské cestě, trhového místa a funkci vojensko-správní.
Tento poslední předpoklad podporuje existence opevněného hradiště.
Obchodní aktivitu dokládá velký počet střepů ze zásobnic v keramických
souborech. Rovněž tak nálezy zlomků importované keramiky post-pingsdorfského
rázu, vázané na významné lokality jak u nás tak i v sousedním
Sasku, svědčí i o dálkovém obchodu. To je pochopitelné, neboť
na vzniku uzlového bodu regionálního a dálkového obchodu musela
mít přemyslovská knížecí správa prvořadý zájem. S tímto stavem
se shoduje i hypotéza nevelké sídelní aglomerace složené z knížecího
hradu, předhradí a podhradní osady při labském přístavu. V tomto
předlokačním období nelze však spolehlivě určit, zda se jednalo
o osadu spojenou s pobytem obchodních družin nebo zemědělců a
rybářů. Patrně v průběhu 11.-12. století pak vzniká další sídliště
na pravém břehu Bíliny v prostoru někdejšího předměstí Ostrova.
S jistotou lze konstatovat, že město Ústí n. L. vyrůstá ze starší
osady doby hradištní, která tvořila raně středověké předhradí
a kontinuita jejího osídlení byla zcela prokázána.
Literatura
M. Cvrková, M. Zápotocký, Ústí nad Labem. K topografii jednoho
z raně středověkých centrálních míst severozápadních Čech, in:
Archeologické rozhledy XLVI, Praha 1994. J. Smetana, Počátky města
Ústí n. Labem, in: Historický sborník Okresního vlastivědného
muzea Ústí n. L. 1981.