Zachovalé gotické plastiky v Ústí nad Labem
Popsat přesněji vývoj gotického sochařství v Ústí nad Labem není z mnoha hledisek jednoduché. Jedno z nich je skutečnost, že do dnešních dnů se nám z původního bezesporu dříve bohatého uměleckého fondu dochovalo pouze jakési torzo, ještě k tomu roztroušené po různých galeriích včetně té u nás nejvýznamnější. Z tohoto důvodu zůstane s největší pravděpodobností otázka rozsahu a uměleckého významu původního fondu gotických soch v Ústí n. L. zahalena i nadále tajemstvím.Z nejstarších, do dnešních dnů dochovaných, sochařských gotických děl je Ukřižovaný Kristus, proslulé řezbářské dílo prezentované v expozici Národní galerie v Praze, které původně pochází z dominikánkého kláštera v Ústí n. L. Jeho význam nespočívá pouze v jeho nepopiratelné umělecké kvalitě, ale především ve skutečnosti, že zde v Ústí n. L. existovalo dílo související s významným uměleckým proudem, jehož původ je nutno hledat mimo hranice Čech. Máme tu na mysli umělecký směr nazývaný dle vnějších výrazových momentů (detailů) tzv. "vlna mystických krucifixů". Tento směr vychází z Porýní, kde vznikla kolem roku 1300 socha Ukřižovaného Krista instalovaná v chrámu St. Maria in Kapitol. Umělecký význam tohoto zcela mimořádného díla nemohl samozřejmě zůstat v tehdejším kulturním světě bez náležité odezvy. Už z důvodu, že tato expresívní socha nedokumentuje pouze změnu uměleckého názoru, ale především změnu vztahu soudobého člověka nejen k životu, ale především k jeho utrpení a bolesti. Na našem území se k tomuto západoevropskému proudu pevněji váže socha obdobného námětu v kostele sv. Ignáce v Jihlavě (tzv. Přemyslovský kříž). Ústecké dílo zařazujeme do výše uvedeného uměleckého kontextu i přesto, že u této severočeské sochy již dochází částečně k útlumu, respektive oproštění od exaltického expresívního naturalismu. Soše však zůstaly četné znaky dokládající uvedené vazby na zmíněný západoevropský umělecký proud. Tyto vazby dokládá především způsob zobrazení stylizované muskulatury Ukřižovaného nejen v oblasti hrudníku, ale především na asketických rukou a nohách. Jejich naturalizace symbolicky zobrazuje nerovnoměrný zápas posledních zbytků života s bolestí a pozemským utrpením, kdy se již Kristovy údy poddávají pozemské tíži. Výrazněji se zmíněná naturalizace projevuje na tradičně tvarovaných štíhlých rukou, které má Kristus vodorovně rozpaženy a s již ochablým dříkem svírají prakticky pravý úhel (starší sochy tohoto námětu měly paže ke kříži připoutané ve tvaru písmena "Y"). Bederní rouška zakrývající v tomto období tradičně stehna až po kolena, je na rozdíl od jiných soudobých děl tohoto námětu na pravém boku ohraničena dlouhým převisem látky, splývajícím s tvarově uzavřenou rouškou. Hmota látky roušky je rytmicky členěna hustými mělkými záhyby v dolní části trubkovitého, ve vrchní miskovitého tvaru. Od již zmíněné výrazné expresívní naturalizace charakterizující především stěžejní díla zmíněného expresívního proudu, se nejzřetelněni vzdaluje tvář ústeckého Krista. Kristova hlava s klidným výrazem tváře klesá pod tíhou utrpení k pravému rameni bez vnějšího projevu kruté bolesti a utrpení. Ústecké dílo je již oproštěno od exaltované naturalizace, symbolizující pozemskou bolest především v zmíněné tváři, představuje lokální zabarvení nejen samotného uměleckého názoru, ale především lokální projev vztahu soudobého člověka, přesněji řezbářského mistra, k otázkám citové exponovanosti, které ho jako člověka zákonitě obklopovaly. Dokládá změnu, jakou porýnský vliv překonaly, při své cestě od rodiště k relativně dalekým lokálním projevům. Ústecké dílo vzniklo nejpravděpodobněji ve 3. čtvrtině 14. století, tedy v období, kdy se již na umělecké scéně Čech objevují první ohlasy krásného slohu.
Dalším dílem, které se do dnešních dní dochovalo a s největší pravděpodobností vzniklo na území Ústí n. L., je shodou okolností Ukřižovaný Kristus. Představuje již však zcela jiný myšlenkový a umělecký potenciál, než před ním popsané a analyzované dílo. Ukřižovaný Kristus, prezentovaný v expozici městského muzea, je časově zařazován až do pol. 15. století, tedy do období, kdy se české země jen těžko vzpamatovávaly z revolučních bouří a zápasů. Z toho, co jsme uvedli, je zřejmé, že na území Ústí n. L. nám chybí umělecký projev, již v jiné souvislosti vzpomenutého významného českého kulturního fenoménu - krásného slohu. Na druhé straně je však nutné se zmínit o tom, že projev této umělecké polohy je možno v našem regionu interpretovat podle, od Ústí nedaleko vzdálené obci, objevené sochy Madony. Tato socha dokládá průnik uměleckého názoru krásného slohu i na sever Čech (dřevěná socha Madony byla objevena v kapličce v obci Zadní Lhota u Těchlovic nedaleko Ústí - dnes vystavena ve Státní galerii v Litoměřicích).
Zmíněná socha Ukřižovaného Krista původně z dnes neexistujícího kostela sv. Materny dokládá umělecký vývin po období krásného slohu, kdy již pozvolně slábne vliv tohoto uměleckého fenoménu. Jeho sílu a dosah je však možno pozorovat i v následujícím období, kdy zde působí silněji jeho nepopiratelné umělecké dozvuky a ohlasy. Dokládá to, jak jsem uvedli, i Ukřižovaný Kristus z ústeckého muzea, u kterého především plynulá "měkká" modelace muskulatury ostře kontrastuje s expresívně naturalisticky tvarovaným tělem Krista z dominikánského kláštera. Zcela již zde chybí zvýraznění deformující se kůže pod zemskou tíhou Kristova těla. Úvaz bederní roušky je netradičně veden jejím středem a rozměr beder přesahuje pouze v jejím středu mezi stehny Kristových noh. Od principu krásného slohu se však částečně vzdaluje modelace záhybů, které se lomí v ostřejších záhybech i přesto, že ještě nedosáhly dynamismu a hybnosti mladších děl vycházejících z vlivů pozdněgotické německé plastiky (např. Tilmann Riemenschneider apod).
Klenba hrudníku se stylizovaným zvýrazněním žeber nachází svůj předobraz již v díle jedné z nejvýznamnějších postav umělecké aktivity v Čechách - Mistra Týnské kalvárie. Průnik středověkého realismu se však nejvýrazněni projevuje v tváři Krista. Přestože oproštěna od projevů hlubokého utrpení, zřetelněji se zde prosazují portrétní rysy především v oblasti úst.
Ukřižovaný Kristus dokládá hloubku vlivů krásného slohu a zároveň reprezentuje již nový umělecký názor, přicházející ze západní Evropy i do našich oblastí. Časově zařazujeme sochu Ukřižovaného Krista do druhé čtvrtiny 15. století.
Socha sv. Doroty původně z kostela sv. Materny v Ústí n. L. vychází již z diametrálně jiného uměleckého milieu. Odráží situaci v umění v období průniku nových myšlenek z jihu nejen na člověka jako takového, na jeho existenci, ale i na jeho vztah k uměleckému dílu i k jeho tvůrci. Socha sv. Doroty dokládá i vztah soudobého člověka, přesněji mistra k realitě, která ho obklopuje. V tomto případě vytvořil ústecký mistr dílo přicházející k diváku do dnes nepoznané blízkosti, kdy se zdánlivá propast mezi divákem a dílem toliko zdůrazňovaným v starším období výrazně eliminuje a to nejen dobovým oblečením postavy, včetně módních soudobých doplňků, ale především uměleckým výrazem a zhmotněným myšlenkovým potenciálem oproštěným od středověkého mysticismu.
Světice, oděná do dlouhého pláště s dlouhými vlnitými vlasy, drží v levici atribut - košík s květinami. Druhou rukou si přidržuje zmíněný plášť, který je na rukávech zdoben řásněním. S dynamismem s jakým mistr tvaroval a aktivizoval drapérii se setkáváme především v západoevropských uměleckých centrech (Porýní, Norimberk). Je to umělecká poloha, respektive názor, který koncem 15. století v oblasti severozápadních Čech zcela jednoznačně zdomácněl. Aktivizace hmoty pláště nebo bederních roušek u Ukřižovaných Kristů není omezována nebo eliminována ani zemskou přitažlivostí. Těžké záhyby, často nerespektující fyzikální zákony, prudce vymrštěné do prostoru ztrácejí zmíněnou zemskou přitažlivost ve jménu umělecké invence.
Sochu sv. Doroty, dílo prodchnuté pozdně gotickým realismem, datujeme do 20. let 16. století, tedy do období, kdy myšlenkový svět již opouští středověký mysticismus, aby byl vystřídán progresívním renesančním a humanistickým myšlením.
Během 14. stol. bylo také dostavěno opevnění města, s hradbami zesílenými půlkruhovými baštami, parkánem a mohutným příkopem. Písemně jsou hradby nepřímo zmiňovány v Janově listině z r. 1335. Vstup do města zajišťovaly čtyři brány, z nichž z předhusitské doby máme sice písemně doloženou jen bránu Bílinskou (1350), u níž byl v 15. stol. postaven most (1497), ale jistě v této době stály i později přestavené a teprve v 15. stol. jmenovitě uváděné brány Hrnčířská (1479), Horní neboli Drážďanská (1479) a Teplická (1479). Všechny brány i zbytky fortifikace vzaly za své během 19. stol. O jejich podobě (po přestavbách) si můžeme učinit jen matnou představu podle nečetných vyobrazení města; snad pouze u Teplické brány napovídá kresba K. Beichlinga z r. 1827 více o stavbě, která ve vstupu a průčelí vykazuje pozdněgotické tvarosloví, obohacené snad o prvky renesanční. Rozhodující vzhled tedy stavba dostala až v době pohusitské, jak tomu bylo nepochybně i u ostatních částí opevnění, poničeného bojem v r. 1426.
Mimo opevněné jádro města nadále zůtávala již v předešlé kapitole uvedená předměstí a v těsné blízkosti města se dále rozšiřovala i pozemková držba ústeckých měšťanů. Hospodářské zázemí města tvořily i četné mlýny na Klíšském potoku a později často připomínaný mlýn na Bílině (1406 mlynář Mikuláš), v jehož blízkosti jistě již v předhusitské době byla vystavěna valcha - nutná pro úpravu sukna, které se v Ústí n. L. prokazatelně vyrábělo. V těsné blízkosti města ležel i nevelký pozemkový majetek samostného města. Základ k němu položili měšťané Heimann Zeiner a Jindřich Conclini, kteří 19. dubna 1350 městu přenechali ves Vaňov a roční úrok z blíže nespecifikovaných dvorů před Dolní (Bílinskou) branou. Obdobně snad získala obec i Ostrov (Oster), církevně spadající do farnosti sv. Vojtěcha, Stříbrníky a pozemky na vrchu Špilberk.
Uvedené střípky jsou dokladem postupného dotváření městské společnosti, její institucializace provázené budováním města, sevřeného věncem hradeb a z dálky poznatelného dle dvou kostelních budov s věžemi přesahujícími ostatní městské domy. Zničení města v r. 1426, jeho pozdější přebudování a chybějící soustavný archeologický výzkum nám sice nedovolují podrobnější rekonstrukci podoby předhusitského města Ústí n. L., můžeme si ji však představit na základě analogie s vývojem ostatních královských měst, byť vždy s dodáním slůvka pravděpodobně.
