DĚJINY MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

"Slušíť Čechům spomínati,
že jim dal pán bůh u Oustí
vítězství nad nepřátely,
když pro svou víru boj vedly"

Píseň o bitvě u Ústí, 16.stol.

Dvojí odezva známé bitvy Na Běhání - oslavná slova velmi rozšířené kališnické písně i antickými autory inspirované patetické verše (v překladu A. Valeše) mnohem mladšího katolicky smýšlejícího ústeckého měšťana, nás zavedla do jedné z nejvzrušenějších dob v českých dějinách. Její předehru právem spatřujeme již v době panování Václava IV., kdy se královská moc rozplynula v domácích i říšských rozbrojích. Trvající nepokoje mimo jiné zatěžovaly královskou pokladnu a nutily krále k nejrůznějším zástavám a prodejům. Jak jsme již slyšeli, tento negativní trend královského hospodaření se dotkl i Ústí n. L., jehož důchody i město samotné byly opakovaně zastavovány. Důsledkem ekonomického oslabení města byla patrně i jeho malá politická aktivita v následujících letech.

Po vypuknutí husitské revoluce a po smrti krále Václava IV. zůstalo Ústí n. L. na straně katolické. Na rozdíl od Litoměřic (husitskými od r. 1421), Loun či Žatce. Pro Zikmunda mělo město pochopitelně svou důležitost - podobně jako Most - jednak jako pohraniční pevnost, jednak jako strategický prostor vzhledem k sousednímu Míšeňsku. Zikmund hledal ve Wettinech spojence, oni zase příležitost k proniknutí do Čech. Chvíle pro takový plán byla příhodná.

V Ústí n. L. se na počátku roku 1421 Zikmund sešel s Vilémem ml. Míšeňským, aby zde zpečetili dohodu o válečné pomoci ze strany markraběte, který však měl být za všechny ztráty a výdaje řádně odškodněn. Následovala další úmluva se všemi Wettiny, kteří za zástavu českých držav ve Vogtlandu slíbili králi pomoc při znovudobývání Karlštejna a v případě, že by byla obležena severočeská města Most, Kadaň a Ústí n. L. Ještě konkrétnější podoby dostalo spojenectví v roce 1423, kdy král Zikmund zastavil Ústí n. L. spolu s Mostem míšeňskému markraběti a čerstvému kurfiřtovi saskému, Fridrichu Míšeňskému, za pomoc v boji proti husitům. Do sasské zástavy se dostalo i sousední Blansko, pod wettinskou kontrolou byl též Střekov a sympatizovali s nimi i někteří okolní šlechtici, včetně Vartemberků. Obranyschopnost Ústí n. L. byla posílena sasskou posádkou.

Takto vzniklé protihusitské centrum v severozápadních Čechách zlikvidovala až spojená husitská vojska ve slavné bitvě Na Běhání v červnu 1426. Co vše jí předcházelo.

Prvé operace zahájil Jakoubek ze Stříbra již koncem roku 1425, kdy se objevil před Mostem. K obsazení města sice nedošlo, ale tažení bílinského hejtmana dostatečně postrašilo nejen zdejší posádku, ale i Ústí n. L. Lužický pán Dětřich Pack a Kašpar z Rechenberka, ústečtí hejtmané, se horlivě dožadovali posil v Sasku. Tam se hlavní iniciátorkou výpravy do Čech stala Kateřina Míšeňská, manželka vévody Fridricha, který mezitím v Norimberku vyzýval k protihusitskému tažení a tím zároveň i k záchraně wettinských držav v Čechách. Pomoc se očekávala i od říšských měst - v případě Ústí především od Lipska.

Jakoubek z Vřesovic také nezahálel. Do poloviny dubna 1426 stihl shromáždit vojsko z Lounska a Žatecka v Bílině a k vojenskému tažení se začaly chystat i ostatní husitské svazy. Z východních Čech se přesunul Jan Roháč z Dubé, tehdy velitel táborsko-sirotčí posádky a zaútočil na Benešov nad Ploučnicí. O zničení města a hrůzách, které ho provázely, psal okamžitě do Lipska jakýsi Václav, který byl posádkou v Ústí n. L. List byl pochopitelně motivován strachem z předpokládaného přepadu města. Nebyly to obavy liché. V květnu patrně proběhla jednání husitských velitelů na dvou místech v Mladé Boleslavi a ve Starém Bydžově. Jejich vojska pak ve dvou proudech postupovala k České Lípě, kterou ovládli 19. května. Část pražanů včetně Zikmunda Korybutoviče snad směřovala přímo k Litoměřicím. Vojsko hradišťsko-táborské, k němuž patřil i Prokop Holý, operovalo někde kolem Teplic a je možné, že předstíralo přípravy na pochod k další sasské enklávě, k Mostu. Stále se jednalo o roztříštěnou, těžko postižitelnou frontu, o jejímž postupu a akcích máme navíc jen kusé zprávy, z nichž mnohé vznikly až o desítky let později. A totéž platí i o samotné bitvě Na Běhání.

Operace proti sasské moci v severozápadních Čechách byla zahájena společným útokem na Ústí n. L., pravděpodobně 6. června. Město však náporu odolalo a bojiště se během několika dní přesunulo do okolí města. V Míšeňsku Kateřina zoufale sháněla posily. Se značnou námahou se jí nakonce podařilo shromáždit ve Freibergu početné vojsko, které povbuzeno výzvou markraběnky k chrabrosti v boji se 11. června vydalo v několika proudech přes Krušné hory do Čech. Přešlo přes Krušné hory do Čech, aby vzápětí svou "udatnost" prokázalo vypleněním Teplic. Sen nejvyššího velitele Bosa z Fictumu o rychlém přepadu nepřítele se však rozplynul. Husité měli dost času k přípravě na střetnutí. Namáhavým pochodem zmožené vojsko se utábořilo poblíž Chabařovic. Byla sobota, 15. června 1426.

Dle líčení mladších verzí Starých letopisů českých se Češi chtěli se Sasy dohodnout na podmínkách případného zajetí a zároveň se chtěli vyhnout bitvě v neděli, která by se jako sváteční den měla světit. V obou případech narazili na neporozumění. Husitské vojsko obsadilo mírně vyvýšenou planinu zvanou Běhání a ohradilo se dvojitou vozovou hradbou. Jednotlivé oddíly se řídily rozkazy vlastních velících hejtmanů, kteří se snad těsně před bitvou dohodli na společném veliteli, jímž se patrně stal Prokop Holý. V počtu vojsk se prameny neshodují, pochopitelně záleží na tom, z jaké pozice a kdy byl záznam pořízen.

Němci zaútočili pěšáky - proti běžné praxi, kdy byla na prvém místě nasazována jízda. Vedro i poměrně značná vzdálenost od saského ležení k pozicím husitů patrně hned na začátku míšeňské oddíly oslabila. Po soustředěné palbě českého vojska nastal mezi nepřáteli zmatek, který vyústil v bezhlavý útěk. Za prchajícími vojáky se hnali husité, kteří opustili vozovou hradbu a posléze i husitská jízda, která utíkající křižáky obklíčila. Nastalo krveprolití, jemuž padla za oběť větší část míšeňského vojska, zatímco na straně husitů byly ztráty minimální (uvádí se pouze 19 bojovníků). Snad právě proto, aby omluvil zběsilost husitů, uvedl letopisec vzpomenutou nabídku ohledně ušetření zajatců, aby teď nechal Sasy trpce, ale pozdě litovat nemístné povýšenosti, která je stála v mnoha případech život. Jiné, starší prameny totiž brání zajatců zcela nepopírají. Při pátrání po skutečném průběhu bitvy se nemůže opřít ani o píseň citovanou v záhlaví, která vznikla též mnohem později. Nepochybně však došlo k velkému krveprolití, které autor tzv. Křižovnického rukopisu, jedné z redakcí Starých letopisů z poč. 16. stol., líčí oblíbeným obrazem zkázy: " A ten potok, kterýž skrze Ústie teče, veškeren hustě od velikého zmordování lidí i koní krvavý bieše."

Po bitvě Na Běhání se husité obrátili znovu k Ústí n. L., kterého se záhy zmocnil Jakoubek z Vřesovic a dovršil tak akci započatou již v předešlém roce. Saská posádka utekla a s ní město, které připadlo Jakoubkovi, patrně opustila i část obyvatelstva.

Písemné prameny hovoří o téměř úplném zpustošení města, což dosvědčuje i dosavadní archeologický výzkum. Devastace zástavby vedla dokonce k nové parcelaci, podpořené snad i nově přišlým, nepůvodním obyvatelstvem. Tehdy také byly rozšířeny poničené hradby, které zahrnuly i někdejší hradiště a kostel sv. Vojtěcha. Zdá se, že relativně brzy byly obnoveny i bohoslužby v kostele P. Marie (farář Jindřich z Varnsdorfu) a obsazována byla i místa oltářníků. Patrně i nadále žilo v Ústí n. L. více katolíků, kteří jistě uvítali návrat města pod pravomoc krále.

Zikmund Lucemburský se konečně v r. 1436 chopil české koruny. Již 18. ledna 1437 pak městu Ústí n. L. potvrdil všechna privilegia a práva, získaná od předchozích českých králů. A již v polovině příštího roku byl vyhotoven soupis úroků, včetně jmen dárců, příslušejících k farnímu kostelu P. Marie. A jen o čtyři roky později byl datován dar Václava Dremmela kostelu P. Marie i sv. Vojtěcha. Začíná se psát nová kapitola v českých dějinách, v níž půjde o naplnění výsledků husitské revoluce vtělených do tzv. basilejských kompaktát, stejně jako o prosazení nového mocenského modelu, vycházejícího z politických ambic právě se zformované stavovské obce. Nejen král, ale i příslušníci stavu panského, rytířského a městského se cítili být zodpovědni za chod království a vůči králi hájili svá práva.

Osudy města v době husitských válek